Pohřeb

4.1.10 - Gediman - Komentáře (0)
9. díl povídky.
Potom uslyšel vzdálené hlasy. Tmu vystřídalo světlo, které bylo stále jasnější. Rozmazané tmavé skvrny začaly nabývat ostrých podob. Byly to postavy.
„Probouzí se…“
„Konečně.“
„Rosnare? Slyšíš nás?“
Zrak se vyostřil zcela. Nad Rosnarem se skláněla Falthé v lékařském úboru, trochu umazaném od krve. Vedle ní stál Thímiel a Aloxander.
Rosnar ležel na lůžku, vedle něj přístroje pro podporu životních funkcí. Byly ale už odpojené. S vypětím všech sil se rozhlédl po místnosti. Byl na ošetřovně, kolem něj byly další lůžka a mezi nimi procházeli trpasličí lékaři.
„Co se to…?“ zeptal se po chvíli.
„Co se stalo? Utrpěl jsi vážné zranění, ztratil hodně krve, ale s pomocí místních doktorů jsem tě dala do pořádku,“ řekla Falthé.
„Teď jsi na palubě Dragon’s Fury, vlajkové lodě. Bitvu o Skatr jsme vyhráli. Trpaslíci pobili evakuované posádky ze sestřelených goblinských lodí a zajistili celé okolí. Planeta je čistá,“ řekl s úsměvem Aloxander.
„Trpasličí flotila se právě přesouvá nad hlavní město, pomoct civilistům. A také řádně pohřbít Irmaka,“ dodal Thímiel.
„Pár dní ještě budeš ležet…,“ řekla Falthé.
„Dobře…,“ řekl jen Rosnar a oči se mu únavou zase zavřely.
Aloxander s Thímielem potom opustili místnost a dlouhou tmavou chodbou se vydali na můstek, promluvit s Irtenem.
„Čekáme nějakou odměnu?“ zeptal se Thímiel.
„Šikla by se. Já vím, tohle nebyla žádná obvyklá zakázka, ale stejně…“
„Naše pomoc nebyla tak vážná, aby to za něco stálo.“
„Rosnar pomohl docela dobře. Vedl Trpaslíky k vítězství,“ řekl Aloxander.
„Ano, Rosnar pomohl. Ten si něco zaslouží. Co se týče našeho poslání, zcela jsme ale selhali. Tedy, abych byl přesný, selhal Donthúmir.“
„Ale no tak, nebyla to jeho chyba.“
„Jak to můžeš vědět? Viděl jsi, že by trefil?“
„A viděl jsi ty, že by netrefil? Ta záhadná osoba mohla být krytá nějakým štítem, nebo co. Nebo se mohla na poslední chvíli teleportovat. A nebo zastavit čas a projektilu jednoduše uhnout. Že umí zastavovat čas, to už koneckonců víme.“
„Neobhajuj ho,“ řekl Thímiel.
„Dobře, dobře… Je mi jasné, že mu asi nikdy neodpustíš, je to koneckonců Temný elf.“
Thímiel nic neříkal.
Dorazili ke dveřím můstku. Dvojice strážných jim odstoupila z cesty a dveře se za doprovodu syčení páry odsunuly. Můstek byl prostorný, ale špatně osvětlený. Místnost zaplňovala jen zář barevných kontrolek a monitorů. Byla tu přítomna jen minimální posádka tří mužů, v době klidu to stačilo. Na kapitánském křesle seděl Irten. Zíral z okna před sebou, kde měl dobrý výhled na pomalu ubíhající povrch Skatru.
„Kapitáne, co bude teď? Naše loď stále čeká na opravy,“ řekl Aloxander.
„Dočká se. Jakmile vyřídíme pár záležitostí, odlétáme na centrální planetu,“ řekl stroze Irten, stále zírajíc vpřed.
„Ach ano, pohřeb. Irmak byl jistě dobrý vojevůdce,“ řekl Thímiel.
„Ano, to byl. Podle zvyklostí bude pohřben na nejposvátnějším místě planety, kde padl. Tedy na hřbitově chrámu mocného Olrenora.“
„Ehm… Olrenora? Boha války? Já netušil…,“ Thímiel byl přerušen.
„Netušil, že uctíváme Pekelného boha? Nejsme tak krvelační, jak by se zřejmě slušelo. Naše církev nás učí brát pomoc našeho boha s chladnou hlavou. Funguje to. Já naopak hned věděl, že vaše skupina uctívá nějaké Nebeské bohy.“
„Konkrétně jednoho, Vakmira,“ řekl hrdě Thímiel. „Tedy až na Donthúmira…“
„Ano, já vím. Ten Temný elf. Taktéž uctívá Olrenora.“
„Jak to víte?“
„Před chvílí tu byl. Mluvil se mnou. Žádal mě o svolení, jestli by se nemohl přidat ke skupině kněží, která půjde pohřbít Irmaka. Chce v Olrenorově chrámu žádat o odpuštění.“
„Asi si svůj neúspěch moc bere,“ řekl Thímiel.
„Pořád nevěřím, že to byla jeho chyba,“ dodal Aloxander.
„Mluvíte o té vaší tajemné osobě, že ano? Její tělo se na bitevním poli skutečně nenašlo. Vydal jsem rozkaz, aby bezpečnostní jednotky prohledávaly okolí.“
„Ano. Tato osoba stojí v pozadí tohoto útoku, a možná i všech ostatních. Naší prioritou je zjistit o ní co nejvíc a pokud možno se jí i rychle zbavit. Je velmi mocná,“ řekl Aloxander.
„Vážím si vaší pomoci. Zřejmě máme společného nepřítele… Co se týče té bitvy… nějakou odměnu dostanete na centrální planetě.“
„Děkujeme.“
„Ještě něco?“
„To je vše, co jsme chtěli vědět,“ řekl Thímiel a s Aloxanderem se poté vydali do hangáru, kde stál Blue Talon. Enna, Balak a Gnornip již čekali u nákladní rampy.
„Jak je Rosnarovi?“ zeptala se Enna.
„Za pár dní by měl být v pořádku,“ řekl Aloxander.
„Jakmile bude Irmak pohřben, odlétáme na centrální planetu, kde nás opraví… a odmění,“ dodal Thímiel.
„Nevíte, kde je Donthúmir?“ zeptal se Balak.
„Zjistil, že Trpaslíci uctívají stejného boha, jako on. Jde si pro odpuštění do místního chrámu. Za pár hodin bychom ale už měli odletět,“ vysvětlil Aloxander. „A teď mi dejte klid, dneska jsem toho už dost zažil. Jdu si zdřímnout.“
V sousedním hangáru zatím Donthúmir z povzdálí pozoroval skupinu kněží, jak na nosítkách přináší Irmakovo tělo oblečené v brnění, které na sobě měl naposled, a obklopené posvátnými předměty. Naložili ho do člunu. Jeden z kněží potom přišel za Donthúmirem.
„Jsme připraveni, můžete se k nám připojit.“
„Dobře, už jdu.“
Donthúmir nastoupil do člunu a posadil se na volné místo. Než se stačili zavřít dveře, objevil se v nich další Trpaslík. Neměl kněžský hábit, ale uniformu námořnictva.
„Počkejte chvíli…,“ řekl, ale strážný ho zastavil.
„Pouze pro kněží!“
„Jdu na poslední chvíli. Důležité poslání. Kapitánův rozkaz.“
Strážný si ho přeměřil pohledem.
„Tak nastupte.“
Trpaslík vklouzl dovnitř a posadil se na volné křeslo vedle Donthúmira.
Dveře se pak zavřely a člun opustil hangár. Hlavní město bylo již na dosah, stačilo jen slétnout dolů. Počasí se již vyjasnilo, žádná bouře tentokrát cestu neztěžovala. Člun vlétl do atmosféry a rychle se blížil k cíli.
„Vy asi nebudete kněz, že ne?“ zeptal se Trpaslík Donthúmira.
„To ne… kapitán mi dal svolení, že mohu letět do chrámu s ostatními.“
„Hmm… vy jste jeden z těch, kteří nám pomáhali v boji, že?“
„Ano, to jsem. A co vy?“
„To není vaše věc,“ řekl Trpaslík a dál se už bavit nechtěl.
Člun byl civilní, měl boční okénka, skrz které bylo dobře vidět ven. Hlavní město bylo rozlehlé, plné vysokých kamenných budov strohých tmavých barev. Parní potrubí se proplétalo všude, jako žíly. Mezi budovami, i po jejich zdech. Vedlo po zemi, pod zemí, i vysoko nad zemí, tvořené trubkami různých průměrů. Rozvádělo tolik potřebnou páru mezi stovky nejrůznějších parních strojů. Potrubí vycházela z několika větších budov, rozesetých různě po městě. V těchto budovách se produkovala, byly zde velké vodní nádrže a skladiště karboplastových bloků. Vysoké komíny vypouštěly množství zplodin, které město zahalovaly do smogu. Čím níže člun klesal, tím byl smog hustější.
Dosedl na malou přistávací plochu vesmírného přístavu a kněží vynesli nosítka s tělem ven. Kněz opět přistoupil k Donthúmirovi.
„Po dobu pohřbu bohužel nesmíte být přítomen. Je to naše tradice. Až pohřeb skončí, v chrámu budete mít dostatek soukromí pro vaše modlitby.“
„Jak dlouho bude trvat?“
„Přibližně hodinu.“
„Dobře, počkám.“
Trpaslík v uniformě zatím někam odešel. Zdálo se, že má naspěch.
Donthúmir se rozhlédl kolem hledajíc místo, kde by mohl strávit volnou chvíli. Zahlédl hostinec, a tak tam zamířil. Již z dálky se z něj ozývaly hlasy, bylo jasné, že je tam rušno. Vešel dovnitř. Ani nebyl překvapen, že tu nevidí jen Trpaslíky, ale také představitele mnoha dalších galaktických ras. Koneckonců, byl v hlavním městě s vlastním vesmírným přístavem. U špinavých kovových stolů posedávali lidé, Gnómové, Hobgoblini, Catlingové a samozřejmě spousta Trpaslíků. Debatovali, hádali se, popíjeli, hráli karty a podobně. Donthúmir se posadil k baru, na vratkou kovovou stoličku.
„Elf k nám už dlouho nezabloudil,“ ozval se barman, starý Trpaslík ve špinavé zástěře.
„Nemám náladu na řeči. Dejte mi to nejtvrdší, co tu máte.“
„Orkský rum.“
„Půllitr, rychle.“
Barman načepoval zelenkavou tekutinu do špinavého půllitru a šoupnul ho po desce Elfovi. Ten ho chytil a pozvedl k ústům. Na chvíli se zastavil. Páchlo to tak, jako ještě nic, co kdy pil. Nalil to do sebe na ex.
„Hmp.“
„Chutná?“
„Ještě.“
Barman mu nalil další, na chvíli ho ale vyrušil Trpaslík, který právě vešel dovnitř. Donthúmir na něj pohlédl. Měl na sobě zamazanou kombinézu, na opascích zavěšené různé nářadí. Posadil se vedle Donthúmira a pohlédl na jeho pití.
„Dám si totéž.“
„Dobře, Carnelle, jak je libo,“ řekl barman, očividně ho znal. „Jak jdou práce, mimochodem?“
„Víš, že o tom nesmíme mluvit.“
„Mno jasně… tajný projekt.“
„Jak dlouho v tom bunkru už pracuješ?“
„Asi tři roky. Leze mi to na mozek. Ale je to rozkaz centrální vlády, takže…“
Donthúmir jejich rozhovor poslouchal jen tak napůl. Vyrušil ho ale Catling, který se posadil vedle něj z druhé strany.
„Hej, Elfe,“ řekl Catling rázně.
Donthúmir ho ignoroval a napil se.
„Hej!“
„Mluvíš ke mně?“ řekl, aniž by se na něj otočil.
„Vidíš tu jiného Elfa?“
„Co po mě chceš?“
„Hledáme žoldnéře… neměl bys zájem?“ zeptal se Catling již o něco přívětivěji.
„Tým už mám.“
„Takže jsi žoldnéř? Věděl jsem to.“
„Skvělé,“ odsekl Donthúmir.
„Můj šéf nabízí vysoké podíly z odměny…“
„Nezájem, odpal,“ Donthúmir upil z půllitru a položil ho na bar. Sotva to ale udělal, Catling po něm švihl rukou. Jeho ostré drápy nasekaly půllitr na plátky, zelená tekutina se rozlila po baru. Teprve nyní Donthúmir pohlédl na Catlinga. Měl žluté oči, černou srst, spodní čelist však měl pokrytou bílými chlupy. Jeho drápy nebyly obyčejné, byly to zahnuté adamantiové čepele, implantát.
„Víš, kocoure, kdysi jsem si dal soukromý slib, že v přítomnosti našeho týmového kněze nebudu dělat nic, co by mu dalo další důvod nesnášet mě. Ten kněz tu ale teď není, což mě přivádí na takovou zajímavou myšlenku…,“
Donthúmir bleskově vytasil railgunovou pistoli z pod pláště a její hlaveň přitiskl Catlingovi přímo mezi oči.
„Co kdybych ti jednoduše ustřelil palici, hm?“
Catling nenávistně zasyčel.
V tu chvíli ale celý hostinec umlkl. Asi deset Hobgoblinů a Catlingů okamžitě vstalo ze židlí a namířilo na Donthúmira své zbraně. Docela slušný arzenál. Přibližně stejný počet lidí a Gnómů ale udělal totéž, jen své zbraně namířil na Hobgobliny a Catlingy. I jejich arzenál stál za to. Ostatní se klidili pod stoly. Barman zalezl pod pult.
„Hahaha,“ zasmál se Catling se zbraní stále u hlavy.
„Hm… přiznávám, že tohle bude sranda,“ řekl Donthúmir.
Chvíli se nic nedělo. Donthúmir těkal pohledem mezi Catlingem a ostatními. Netušil, kdo udělá první krok. Nakonec ho udělal někdo, s kým nepočítal. Barman se náhle opět objevil, tentokrát s dvojhlavňovou brokovnicí v ruce.
„Tady bude KLID! Zahoďte zbraně, nebo zavolám bezpečností jednotky!“
Donthúmir udělal bleskový sled věcí. Otočil railgunovou pistoli tak, aby ji mohl chytnout za hlaveň a uštědřil Catlingovi ránu rukojetí, načež se skrčil. Hobgoblini a Catlingové zareagovali podle očekávání, začali střílet Donthúmirovým směrem. Ale ten byl již na zemi, takže se kulky zavrtaly do barmana a rozstřílely police s lahvemi za jeho zády. Lidé a Gnómové odpověděli palbou na Hobgobliny a Catlingy a během chvíle jich polovinu postříleli. Ti, co přežili, se začali krýt a opětovat palbu. Zatímco se hostinec měnil v hromadu suti pod náporem kulek, hřebíků, krystalů a staré dobré plazmy, Donthúmir se odplazil pryč. Vyrazil dveře, takže neozbrojení civilisté mohli utéct ven.
Donthúmir schoval pistoli pod plášť, zvedl se země a oprášil se. Rozhlédl se kolem. Bezpečností jednotky se vyrojily ze všech ulic a hostinec obklíčily. Určitě budou místo přestřelky prohledávat… až se tak stane, nenajdou žádný elfský projektil z railgunu.
„Jste v pořádku?“ zeptal se ozbrojenec Donthúmira.
„Jo, nic mi není. Raději to tam všechno vystřílejte, je to banda opilých magorů.“
Pak zahlédl toho technika, Carnella. Přiběhl k němu ten Trpaslík v uniformě námořnictva, se kterým sem přiletěl. Přišel trochu blíž, aby mohl slyšet jejich debatu.
„Hledal jsem vás…,“ řekl námořník.
„Omlouvám se, dal jsem si pauzu,“ řekl Carnell.
„Co se tam stalo?“
„Ale nic, jen hospodská přestřelka. Co potřebujete?“
„Jsem tu z lodi Dragon’s Fury. Posílá mě kapitán Irten Stonefist. Nesu špatné zprávy… Generátor od Gnómů byl ukraden.“
„To je špatné… moc špatné. Projekt Titán-C nebude moci být dokončen.“
„Podle standardní procedury v případě nouze mám převzít všechna data a odvést je zpět na Yletmar. Ten případ právě nastal.“
„Ano… já vím… dobře. Pojďte za mnou. Data vám ihned předám.“
Oba Trpaslíci pak zmizeli v postraní uličce. Donthúmir šel s určitým odstupem za nimi. Pronásledoval je až k nízké hranaté budově bez oken. Byla obklopena plotem a hlídána vojáky. Bylo jasné, že většina té budovy se nachází v podzemí. Trpaslíci prošli přes stráže a zmizeli za těžkými vraty. Donthúmir se schoval za zeď a čekal, až se vrátí. Znovu se objevili asi za deset minut. Námořník nesl černý kufřík.
„Projekt Titán-C bude nyní pokračovat na Yletmaru“
„Musíte najít ten generátor, nebo jiný podobný zdroj energie,“ řekl technik. „Pokud by došlo na druhý případ, doporučuji obrátit se na Hobgobliny kmene Obsidian Orb. Již s touto laboratoří spolupracovali na podobných projektech.“
„Dobře. Vyřídím.“
Oba Trpaslíci se pak rozešli.
Donthúmir byl rád, že získal zajímavou informaci. Nyní se ale vydal směrem, kudy šli kněží, protože pohřeb by již měl končit. Procházel úzkými uličkami, až se konečně dostal ke chrámu Olrenora, jehož průčelí bylo zdobeno vysokou sochou Démona, s křídly roztaženými a s mečem namířeným k nebi. Kněží právě vycházeli ze dveří. Donthúmir se k nim vydal.
„V chrámu již nikdo není. Až budete hotov, vraťte se do přístavu, čekáme na vás.“
„Dobře.“
Kněží odešli a Donthúmir vstoupil dovnitř. Po stěnách byly staré fresky oslavující velké válečníky klanu Stonefist, výzdobu tvořily i sochy třímající starožitné zbraně padlých. Donthúmir procházel chodbou, až došel do hlavního sálu. Zde bylo mnoho lavic a vyvýšené pódium s řečnickým pultem, obvykle se tu prováděly veřejné bohoslužby. Za pultem se nacházel oltář, vysoký až do stropu, z obou stran podpíraný sochami Démonů. Byl pokryt dalšími starožitnými zbraněmi a brněními. Centrum oltáře tvořilo ohniště, kde normálně plápolá obětní oheň, do kterého přítomní kněží vhazují různé cennosti. Teď však bylo vyhaslé.
Donthúmir poklekl.
„Zklamal jsem. Netrefil jsem důležitý cíl… znovu,“ řekl šeptem a chvíli přemýšlel.
„Poprvé… tehdy… mě můj neúspěch stál kariéru, postavení… Vyhnali mě, můj vlastní lid… Mám obavy, že nyní můj neúspěch bude mít podobné následky… možná horší. Olrenore, dej mi šanci nápravy. Pošli mi do cesty tu osobu znovu, tentokrát mi neunikne.“
Donthúmir zavřel oči a soustředil se. Už dlouho se ke svému bohovi nemodlil, takže ani skutečně nevěřil, že jeho prosby vyslyší. Pekelní bohové neprojevují lítost. Podporují pouze silné a schopné.
Nic se nedělo. Přirozeně.
Donthúmir otevřel oči a postavil se. Ještě jednou vzhlédl k oltáři, ale pak se otočil a chystal se k odchodu.
V tom se ale za jeho zády ozvalo vzplanutí velkého plamene, zář na chvíli osvětlila celou místnost. Bleskurychle se otočil, s rukou připravenou u pouzdra s pistolí.
Skoro až zkameněl údivem. Nemohl uvěřit, tomu co vidí.
Na vyhaslém ohništi stál Démon. Téměř dvoumetrová svalnatá postava v hrubé kovové zbroji, rudá kůže, kopyta, ocas. Hlava s dvěma mohutnými rohy, na zádech kožovitá křídla, podobná dračím. Pohlédl na Donthúmira a usmál se. Jeho rty odhalily ostré zuby. Ukázal na něj prstem.
„Ty!“ pronesl hlubokým hlasem. „Žádal jsi o pomoc Olrenora, boha války! Neotáčej se k ní zády!“
„Já… netušil jsem, že mě vyslechne,“ řekl Donthúmir a padl na koleno.
„Tvůj případ je zvláštní, neobvyklý,“ pronesl Démon. „Olrenor mě seslal, abych ti vyjevil jeho vůli.“
„Jsem mu za to vděčný.“
„Tentokrát stojíš proti silnému protivníkovi. Je mnohem mocnější, než se zdá. Další setkání s ním už nemusíš přežít. Nicméně prokázal jsi odhodlání. Olrenor se proto rozhodl, že povede tvé kroky. Jen tvé. Tví přátelé jsou uctívači Nebeského boha, Olrenor o ně proto nemá zájem. Tobě však bude pomáhat a to tak dlouho, dokud mu budeš k užitku. Nezklam ho.“
„Nezklamu.“
Na to Démon zmizel v plamenech, které zas rychle vyhasly. Hala byla opět prázdná a tichá. Donthúmir si oddychnul a odešel zpět do přístavu, člun tu na něj čekal. Nastoupil a posadil se na volné místo, opět vedle toho námořníka. Na klíně měl položený ten černý kufřík a hleděl z okénka. Donthúmir si ten kufřík prohlédl… pro případ, že by bylo nutné ho sebrat. Černý kov, kódovaný zámek. Jinak nic zvláštního.
Člun vzlétl a namířil si to zpět na Dragon’s Fury. Když přistál v hangáru a dveře se otevřely, nedočkavý námořník vyběhl ven a utíkal ke dveřím výtahu. Hned za ním vystoupil Donthúmir a nespouštěl z něj oči.
„Tak co, dostal jsi odpuštění?“ zeptal se Aloxander, který jeho přílet již očekával.
„Ehm… ano. Musíme si promluvit,“ řekl Donthúmir a sledoval, jak se za Trpaslíkem zavřely dveře.
„O čem?“
„Mám zajímavé informace. Raději někde v soukromí…“
Oba odešli na palubu Blue Talonu a posadili se ke kulatému stolu v zasedačce.
„Takže?“
„Myslím, že by to mohli slyšet i ostatní. Týká se to našeho… problému,“ řekl Donthúmir.
„Všichni do zasedačky, Donthúmir pro nás má informace,“ řekl Aloxander do interkomu. Za pár chvil dorazil Gnornip, Enna, Thímiel a Balak.
„Takže?“
„Náhodou jsem zaslechl rozhovor dvou jistých Trpaslíků. Zdá se, že přímo na téhle planetě probíhala práce na onom záhadném projektu, ke kterému Trpaslíci potřebovali gnómský generátor. Říkají mu Titán-C.“
„Probíhala?“ zeptala se Enna.
„Ano. Už neprobíhá. Trpaslíci ten projekt přesouvají na centrální planetu. Pokud nenajdou ten generátor, budou muset najít náhradní řešení… a to u kmene Hobgoblinů jménem… ehm… Obsidian Orb.“
„Obsidian Orb? To už jsem někde viděl,“ řekl Balak a zamyslel se. „No ovšem! Na tom disku, který jsme získali z křižníku u Kagliaru.“
„Zajímavé.“
Balak stiskl několik kláves na ovládacím panelu. Nad stolem se rozzářil hologram představující mapu celého sektoru.
„Tohle jsou data, která se mi podařilo zkopírovat. Jsou to hyperprostorové trasy, které klan Stonefist používá. Bohužel nejsou kompletní… nestihl jsem to zkopírovat celé. Ale… ale zmínku o kmeni Obsidian Orb tu mám.“
Hologram zvýraznil několik planet v pohraničním pásmu.
„Těchto pět planet patří onomu kmeni. Trpaslíci je často navštěvovali.“
„Trpaslíci nám neřeknou o Titánu-C nic,“ řekl Donthúmir. „Pokud o tom chceme něco vědět, musíme to zjistit sami.“
„Na co nám ale tahle informace bude?“ zeptal se Gnornip.
„Pokud zjistíme, co je Titán-C zač, možná se dozvíme kdo a proč má zájem na tom, aby nebyl dokončen,“ vysvětlil Aloxander.
„Hm… dobrá.“
„Data o tom projektu má u sebe Irten. Co kdybychom je ukradli?“ zeptal se Donthúmir.
„Ne, nechceme si Trpaslíky znepřátelit. Nepotřebujeme dalšího nepřítele. Necháme se opravit a hned potom poletíme prozkoumat těch pět planet,“ rozhodl Aloxander.

Úvod | Projekt Void © 2009-2024
Původní texty a zdrojový kód nesmí být bez souhlasu šířeny. Stránky založeny na redakčním systému FoxAxe
Web tip: Anime, filmy, hry; Postavy, osobnosti; Mutant Chronicles

Načtení stránky trvalo 0.0105 vteřin