První výprava

1.5.09 - Gediman - Komentáře (14)
Jak jsem slíbil, zde předkládám první ilustrační povídku, která zobrazuje některé prvky a zákonitosti světa Void: Sci-Fantasy.
Hluboký les plný starých stromů a hustého křoví. Byl prakticky neprůchodný, dokonce i pro místní zvěř. Listy porostu kompletně zastiňovaly slunce, takže zde panovalo přítmí, chlad a mírné vlhko. Sem tam proběhla veverka, nebo prolétl netopýr. Jedinými zvuky tu bylo cvrkání hmyzu, jako je to obvyklé za noci. Vlastně v tomhle lese ani nebylo zřejmé, kdy je den a kdy je noc.
Permanentní klid tu byl však náhle narušen. Záblesk pronikavého bílého světla u kmene starého dubu, doprovázený krátkým tišším zahřměním. Neobvyklost tohoto jevu dokazoval fakt, že zvířata okamžitě uprchla z nejbližšího okolí, jako by se tu náhle zjevil dravec, a hmyz ztichnul. Zvuk už byl dávno ten tam, ale jeho ozvěna ještě prolétávala mezi stromy. Na místě, kde se před chvílí zablesklo, stála čtveřice postav.
Svalnatý muž v černém těžkém brnění, s přílbou na hlavě a trochu podivně vypadající levou paží. To byl Aloxander Braccax. Vysoký muž ve zlatostříbrném třpytivém hábitu s kápí hluboko do tváře a s dlouhou zdobnou holí. To byl Thímiel. Mladá žena s rozpuštěnými bělostnými vlasy dlouhými až skoro na zem, oblečená v rouchu bílé barvy, s knihou zavěšenou u pasu. To byla Enna Shiraela. A nakonec mužík, co ostatním dosahoval akorát tak do pasu. Měl krátce střižené vlasy, lehkou zbroj a přes ní kamuflážní plášť. To byl Gnornip Blackwood. Aloxander okamžitě tasil obouruční meč a postavil se s ním do obranného postoje. Ostatní byli poněkud více v klidu, přesto se ale rozhlíželi na všechny strany.
„Dobře… fakt, že na nás nikdo nezaútočil, znamená, že tu jsme správně,“ řekl Thímiel a odhrnul kápi. Dlouhé blonďaté vlasy a špičaté uši ukazovaly na Elfa, jeho oblečení pak jasně dokazovalo, že je to Vznešený Elf.
„Přesto buďme opatrní,“ řekl Aloxander. Byl to člověk, stejně jako Enna po jeho boku.
„Nebo že jsem nás přesunula na chybné souřadnice,“ řekla.
„Ne, jsme tu správně,“ řekl malý Gnornip, jehož na první pohled viditelnou zvláštností bylo to, že byl bosý a hřbety jeho chodidel byly hustě porostlé chlupy. Byl to Půlčík. Z pouzdra na opasku vytáhl starou mapu a rozložil ji.
„Jak daleko k cíli?“ zeptal se Aloxander.
„Dva kilometry, jižně,“ řekl Gnornip a ukázal tím směrem.
„Nechci být nějak pesimistický, ale skrz tuhle džungli se nikdy nedostaneme včas,“ řekl Thímiel.
„Pchech, tak se modli, abychom to stihli. Jsi přeci kněz, ne?“ řekl drze Gnornip a šťouchl Elfa loktem do boku.
„Prosit o boží pomoc není jen tak. Nesmí se to přehánět, jinak by nám nepomohl, když bychom to skutečně potřebovali.“
„Ale my to skutečně potřebujeme.“
„Klid, pánové! Tohle stihneme. Stačí přidat do kroku a nezdržovat se,“ řekl rázně Aloxander. „Půjdu první a budu prosekávat cestu. Raději nescházejte z cesty, kdoví co pod tím listím je. Zapadnout v bažině, to je to, co bychom teď potřebovali nejméně.“
Všichni mlčky souhlasili a tak se vydali do hlubin lesa. Aloxander šel jako první a obouručním mečem máchal ze strany na stranu, čímž kosil větvičky keřů i tlustší větve nízkých stromků jako by nic. Zdálo se, že meč jimi není nijak zpomalován.
Skupina šla husím pochodem, hned za týmovým vůdcem šla Enna, pak Elf a nakonec Půlčík, který se neustále ohlížel za sebe. Jak tak pokračovali, zjistili, že kroky jsou mnohem obtížnější. Rychlý pohled na zem pak odhalil, že půda je tu promáčená. Nakonec ozbrojenec pokynul zastavit.
„Je to tu. Bažiny. Vážně to nejde obejít, Gnornipe?“
Ten narychlo prozkoumal mapu.
„Ne. Ale měl bych nápad. Jsem z vás nejlehčí a nemám boty. V takovémhle terénu jsem jako doma.“
„To je fakt! Půlčíci jsou od přírody lovecká a stopařská rasa,“ řekla Enna a Aloxander přikývl.
„Půjdeš tedy kus napřed a povedeš nás.“
„Jako by se stalo, šéfe.“
Gnornip předběhl všechny ostatní a rychlým tempem dostal náskok. Bažina byla stále řidší, nakonec se zdálo, že je všude kolem jen jezero, ze kterého ovšem vyrůstají stromy a keře. Když objevil neprůchodnou cestu, vrátil se zpět a hledal jinou.
Skupina postupovala rychleji a čím víc se blížila, tím jí více obklopovala mlha. Nakonec nebylo vidět ani na deset metrů. Gnornip se ztratil kdesi vpředu, Aloxander o něm neměl žádné potuchy. Kdyby to byl kdokoliv jiný, kdo nosí boty, byly by vidět jeho stopy v bahně. Stopy Půlčíků byly ale téměř neznatelné.
Aloxander se zastavil, obrátil se ke zbytku týmu a pokrčil rameny. Thímiel zbystřil sluch, což byla jeho přednost oproti ostatním. Ale Půlčík byl buď příliš daleko, nebo se pohyboval příliš tiše, nebo se nepohyboval vůbec.
Náhle ale zapípal interkom v Aloxandrově přílbě.
„Hej, to jsem já,“ zašeptal Gnornip, jeho hlas byl v reproduktoru jen ztěží srozumitelný.
„Kde jsi?“
„Tiše! Jsem asi padesát metrů přímo před vámi. Zavětřil jsem skřetí puch.“
„Skřeti?“ podivila se Enna.
„Dříve či později, problémy se musely objevit,“ řekl Thímiel tiše.
„Jací přesně? Goblini? Hobgoblini? Orkové?“
„Jak to mám vědět? Všichni smrděj stejně. Pohněte kostrou, víte že nejsem ozbrojen.“
Interkom utichl.
„Pojďte! Rychle a tiše…,“ řekl Aloxander a dal se do běhu, přičemž se snažil zlehka došlapovat. Bylo to obtížné, ale bahno většinu hluku tlumilo.
Naštěstí se brzy dostali na pevnější podloží a uprostřed záplavy bílé se objevil malý skalní výběžek. Na něm stál přikrčený Gnornip, s jednou rukou opírající se o skálu a hlavou vysoko, jak do svého citlivého nosu nabíral vzduch. Jeho póza připomínala loveckého psa, který ve větru hledá pach své kořisti.
„Nějaké novinky?“ zeptal se Aloxander, jakmile všichni dorazili.
„Ano….,“ Půlčík začenichal. „Hýbají se…. směrem… na…. na jih. Jako my.“
„To je dobrá zpráva, alespoň na nás nepřijdou.“
„Jaký máme plán?“ zeptala se Enna.
„Pokud dělají přesně co si myslím, tak nás zavedou k našemu cíli. Budeme se jich tedy držet. Enno, co kouzla?“
„Hmm… nic tak mocného jako byla ta teleportaci už neumím. Ale nějaký slabší blesk nebo ohnivou kouli snad seslal dokážu.“
„To by mělo stačit. Thímiele, co bůh?“
„Můj bůh je nepředvídatelný. Takže na to bych rozhodně nespoléhal. Ale kdyby šlo do tuhého, budu se snažit, jak budu umět.“
„Dobře. Jdeme.“
Tým vyrazil vpřed, mlha byla stále hustá, naštěstí bažin pomalu ubývalo. Gnornip běžel jako první, po pachové stopě. Skupinka se neomylně navigovala za bandou Skřetů. Pak začali stoupat do mírného kopce, což bylo přesně podle očekávání.
„Blížíme se…,“ řekl Aloxander víceméně pro sebe a tasil meč.
Kopec byl zarostlý houštím, což na jednu stranu znesnadňovalo pohyb, na druhou stranu se v něm ovšem dalo dobře skrýt. Skupinka, kromě Gnornipa, šla přikrčená.
Po chvíli Gnornip zvedl ruku na gesto, že všichni mají okamžitě zastavit.
„Ten puch je tak… silný.“
Vteřinu na to z houští proti němu vyskočil malý humanoid, Goblin, přibližně stejně vysoký jako on. Měl zelenou kůži, ostré zuby a nevzhlednou koženou uniformu s čapkou. Jak dopadl na Půlčíka, srazil ho k zemi a snažil se ho probodnout svým mečem. Ten sice něco takového asi čekal, protože nebyl příliš v šoku.
„Sakra! Dostaňte ho ze mě!“
Aloxander neváhal. Přiskočil k nepříteli a odkopl ho svoji těžkou botou. Goblin dopadl na zem, překulil se a už byl zas na nohou. Zamáchal výhrůžně mečem, zakřičel válečný pokřik a rozběhl se proti Aloxanderovi. Ten se však jen rozmáchl a jediným mocným sekem rozřízl Goblina podélně ve dví.
Půlčík se postavil na nohy a oprášil si oděv.
„Dobrý meč.“
„To ano, je to rodinné dědictví, adamantiová čepel“ řekl Aloxander a otřel krev o Goblinovu uniformu.
„Goblini jsou zbabělci. Nikdy neútočí samostatně. Cítím past,“ řekla Enna.
„Já ale nic necítím,“ dodal Gnornip. „Možná to byl zvěd…“
„… který když se nevrátí, bude to ostatním podezřelé,“ přerušil ho Thímiel.
„Pravda. A proto, pánové a dámo, můžete využít mých služeb expertního infiltrátora,“ řekl vítězoslavně Půlčík a odhodil svůj plášť. Z mírným odporem sundal z obou polovin mrtvoly cáry oblečení a pak cosi hledal ve svém batohu. Ze sady pro přežití v divočině vyndal jehlu a nit a uniformu narychlo sešil. Zelenou maskovací barvou si obarvil obličej a navlhčil hadr v Goblinově krvi. Tou si na několika místech potřel tělo, aby získal skřetí zápach. Pak si navlékl nové oblečení, nasadil čapku a boty a dolní polovinu obličeje zakryl jakousi šálou.
„Je to jen provizorní, takže mě dříve či později poznají. Než se ale tak stane, zavolám vám informace o jejich pozici a počtu.“
„To zní dobře.“
Gnornip si pak do kapsy schoval interkom a vyzbrojil se malým mečem. Sledoval stopy průzkumníka a asi po sto metrech se dostal na malou mýtinu. Bylo tam čtyřicet Goblinů, někteří z nich měli taktéž meče, jiní ovšem byli vyzbrojeni šipkovými puškami. Stáli v kruhu kolem postavy velikosti člověka, která byla zahalena v černém plášti. Stála otočená směrem ke skalní stěně, která tu vybíhala z úbočí, a něco četla v knize. Pohledy Goblinů těkaly se zájmem mezi postavou a skálou, znovu a znovu. Gnornip to sledoval a raději se vůbec nehýbal z místa.
Pak postava knihu zaklapla a pokynula na Goblina, který byl zřejmě jejich vůdcem. Ten přikývl a pronikavým pisklavým hlasem začal volat rozkazy.
„Jsme tu! Tady je to místo! Připravte nálože, podle plánu!“
Jednotka Goblinů začala jásat a pak se rozběhla do všech stran, k bednám, které ležely opodál. Postava v černém radost nijak nedávala najevo, místo toho uklidila knihu do pouzdra a vítězoslavně si mnula ruce.
Gnornip sledoval nálože, jak jsou postupně přikládány ke skále. Pak se zaměřil na tu postavu a snažil se zanalyzovat její pach, ale nešlo to.
„Hej! Ty tam!“
Gnornip se zarazil.
„Ty tam! Nosit nálože!“
Gnornip se otočil. Jak se tak soustředil na postavu, úplně přehlédl, že jeden Goblin se dostal za jeho záda.
„Už jdu na věc!“ Gnornip se snažil napodobit gobliní pisklavě odporný hlas. Zafungovalo to. Goblin si ho už nevšímal a s náloží v ruce běžel ke skále. Gnornip opustil svůj zcela chabý úkryt a rychlým krokem přišel ke krabici. Vzal jednu nálož… a pak nenápadně i druhou, kterou si schoval pod kabátec. Bylo to zcela instinktivní jednání. Gnornip se nechával často najímat jako zloděj, jeho infiltrační dovednosti získal právě při takových zakázkách. Doufal, že se taková nálož bude hodit.
Pak odběhl ke skále a položil ji na dosud volné místo.
„Dobře! A teď to tady vykliďte!“ zavelel vůdčí Goblin a z kapsy vytáhl dálkový detonátor. Gnornip zamířil jeho směrem. Šel přímo k němu. Vůdce si ho nevšímal, zapáleně studoval funkce tlačítek. Jak ho Gnornip míjel, schválně do něj mírně vrazil.
„Sakra práce! Nepleť se tady!“ okřikl ho vůdce. „Málem jsem to zmáčknul!“
„Promiňte pane…“ uklonil se Gnornip.
„Jdi se schovat!“
Gnornip ho rád uposlechl a zaběhl zpět do keřů. Zapnul interkom.
„Týme, vydejte se na cestu. Jakmile uslyšíte signál, zaútočte. Nepřátelé budou v chaosu, útok by měl vyjít.“
„Počkej… jak to myslíš? Jaký signál? Jaký chaos?“ ozval se Aloxander.
„Není čas, prostě to poznáte.“
Pak si lehl k zemi a zacpal si uši.
Vůdčí Goblin a postava v černém stáli vedle sebe. Goblin očekával rozkazy. Chvíli bylo hrobové ticho, ale pak postava přikývla. Goblin se zazubil a stiskl tlačítko.
Ozvala se několikanásobná exploze. Metráky kamení vyletěly vysoko do vzduchu, stejně jako mraky prachu. Ale skála nebyla to jediné, co se rozletělo na kusy. Nálož schovaná v kapse roztrhala vůdce na krvavé kusy a tlaková vlna odhodila postavu kamsi do porostu.
V tu chvíli se na scéně objevil Aloxander, Enna a Thímiel. Aloxander vyrazil na zuřivou zteč, kosil jednoho Goblina za druhým. Enna vrhala blesky a oheň a ničila tak Gobliny, kteří by třeba chtěli začít střílet. Thímiel se zatím držel opodál.
Goblini chtěli nové rozkazy, ale po veliteli žádné stopy. Začali panikařit, což u nich bylo v takových situacích obvyklé. Pobíhali sem a tam a někteří umírali zcela bez boje.
Prach dosedl a Thímiel spatři velkou jeskyni vedoucí do hlubin kopce. To byl důvod, proč byli tady. Zhluboka se nadechl a pomalu se začal připravovat na nejhorší. Přišli právě v čas… Postava v černém plášti se zvedla ze země a klidným krokem vešla na bojiště. Její hlava byla zakryta černou kuklou a jednoduchou železnou maskou. Zasmála se. Byl to muž.
„Je pozdě! Plán Temnoty vyšel!“
Aloxander na něj zaměřil svoji pozornost a rozběhl se k němu. Z mužových rukávů se během chvilky vysunuly čepele, které údery mocného adamantiového meče snadno vykrývaly. Zatímco všichni bojovali, Thímiel se přiblížil ke vchodu a zaposlouchal se. Z hlubin jeskyně se ozývalo hluboké vrčení. A pak dunivé kroky. Něco velkého se blížilo k východu.
Thímiel roztáhl ruce k nebi, hůl se symbolem na konci vysoko nad hlavou. Zavřel oči a zcela ignoroval vřavu okolo sebe.
„Ó veliký Vakmire, slyš mě! Jsem tvůj oddaný služebník a hlasatel tvého slova, a nyní žádám tvojí pomoc! Odvrať nebezpečí, které se blíží! Nedopusť, aby plány Temnoty opět vyšly! Neodvracej se od této planety a od uctívačů, kteří zde tobě slouží! Tobě patří naše duše, ne Prázdnotě!“
Nic se ale nedělo. Ke krokům se nyní přidal i řev, země se začala otřásat. Aloxander stále bojoval s nepřátelským služebníkem Temnoty. Enna úspěšně spálila většinu Goblinů a Gnornip se snažil příliš nezasahovat.
„Vakmire! Prosím tě!“ Thímiel padl na kolena a čekal na nějakou odpověď. Obrovské monstrum se již každou chvíli mělo objevit. Věděl, že jakmile se tak stane, všichni tady zřejmě umřou.
Muž v černém srazil Aloxandera k zemi a znovu se zasmál.
„Nemá to cenu! Vaše duše patří Temnotě! Pohleďte! Vaše smrt se blíží!“
Na to se z hlubiny jeskyně vynořil obrovský Červený drak. Měřil kolem dvaceti metrů, jeho křídla měla rozpětí snad čtyřicet metrů, což drak dal ihned najevo, aby si protáhl ztuhlé svaly. Musel tu spát už pár stovek let. Štěstím bylo, že to byla bytost Světla, bytost stvořená Světlými bohy, tedy narozená v tomto vesmíru. Těžko si představit, jaký vliv by měl Vakmir na bytost, kterou stvořili Temní bohové. Zatím v tom ale nebyl rozdíl, protože Thímiel nedostával žádný důkaz o tom, že by mu jeho bůh chtěl pomoci.
Drak zařval a pak vydechl krátký plamen, který usmažil všechny přeživší Gobliny. Enna na poslední chvíli stačila seslat obranné kouzlo, které ji ochránilo.
„Tak co bude? Potřebujeme tu pomoc a to hned!“ zvolal Gnornip.
Thímiel měl co dělat, byl u draka tak blízko, ten si ho přesto zatím nevšímal. Chvíli se vzpamatovával a hledal další oběti. Pak konečně zahlédl Thímiela a začal si ho zvědavě prohlížet. Byl tak blízko, že výdechy jeho z nozder mu rozfoukávaly vlasy.
„Vypadni tam odtud! Hned!“ křičela na něj Enna, ale ten jen klečel na zemi a urputně se soustředil.
„Slyšíš mě?!“
Neslyšel. Konečně totiž dostával odpověď od Vakmira.
Enna tohle sice netušila, ale soustředila se jak nejvíc uměla a seslala na něj ochranný štít. Pole obklopilo Thímiela právě ve chvíli, kdy ho drak zaplavil proudem ohně. Thímiel procitl, ale zatím se neradoval.
Co nejrychleji si začal svlékat svůj kněžský hábit, zatímco se nervózně rozhlížel kolem, jako by něco hledal. Draka nad sebou vůbec nevnímal. Už začal být zoufalý, ale pak mu svitlo. Obrátil se na Aloxandera, který stále ležel na zemi a vykrýval jeden úder čepelí za druhým.
„Ten meč! Chci ten meč!“
„Cože!? Já ho teď potřebuji, nevidíš?!“ zavolal Aloxander.
„Máte někdo něco cennějšího, než starožitný adamantiový meč!?“ zvolal Thímiel do okolí.
„Nemáme,“ odpověděla Enna nechápavě.
Drak vypustil další dávku plamene, ale štít stále držel. Otázkou bylo, jak ještě dlouho.
„Chci ten meč a chci ho HNED!“
Aloxanderovi to přišlo šílené, ale byla to asi jediná možnost. Thímiel nikdy nebyl takhle důrazný. Rozpřáhnul se a co nejsilněji vrhnul svůj obouručák směrem k jeskyni. Temný stoupenec sledoval, co se bude dít, takže na chvíli přestal útočit.
Meč dopadl přímo vedle Thímiela za ochranný štít. Kněz vzal hůl a její konec obmotal kouskem látky. Hůl pak vytáhl ven ze štítu.
Drak jako na zavolanou opět vydechl a látka vzplanula. To bylo přesně to, co Thímiel potřeboval. Stáhnul hůl zpět a zapálil jí zbytek roucha.
„Ve jménu Světla, ve jménu Vakmira, toto ohniště nechť je teď obětním!“
Jakmile to dořekl, plamen se tak rozzářil, až byl oslnivě bílý.
Thímiel vzal obouručák a opatrně ho do plamene vložil.
„Tento předmět obětuji Vakmirovi, neb Vakmir si žádá dar! Vezmi si ho!“
Obouručák, ačkoliv ukovaný z nezničitelného kovu, během několika vteřin beze zbytku shořel, jako by byl z papíru.
„Čekám tvojí pomoc!“ zvolal Thímiel a zvedl ruce k nebi.
Draka už přestalo bavit vrhat další plameny, když to očividně nemělo cenu. Rozevřel svoji obrovskou tlamu dokořán a hodlal Thímiela jednoduše zhltnout. Vteřinu předtím, než se jeho děsivé čelisti dovřely a ostré tesáky zabodly do Elfova těla, prostě zmizel.
Gnornip i Enna na to chvíli vyjeveně zírali, ale potom začali jásat.
Temný stoupenec ale tolik radosti neměl.
„Néééééé! Tohle není pravda! Za tohle zaplatíte!“
Plný zlosti se napřáhl pravou čepelí a chystal se probodnout Aloxanderův obličej, ale ten si ho stihl vykrýt svoji levou rukou. Čepel pronikla skrz rukavici, a zůstala v ruce vzpříčená. Stoupenec se ji snažil vytáhnout, ale nešlo to. Netekla z ní žádná krev, jen z ní vylezlo několik přesekaných drátků, které začaly jiskřit.
Aloxander toho využil a svoji robotickou paží prudce trhl stranou, čímž čepel ze zápěstí protivníka vytrhl. Vteřinu na to poškozenou ruku zaťal v pěst a udeřil jí muže přímo do nechráněného oka. Zadní konec čepele byl stále dost ostrý na to, aby pronikl hluboko do lebky. Ozvalo se křupnutí a vzápětí po čepeli stékala krev. Stoupenec se bezvládně sesunul na Aloxandera, takže ten ho musel odkulit stranou a pak mohl konečně vstát.
„Uh… jste v pořádku?“
„V pořádku,“ odpověděla Enna a Gnornip současně.
„Promiňte, že to nešlo hned. Bohové jsou občas velice malicherní. Za pomoc si žádají oběti… Mohlo mě to napadnout dřív,“ řekl Thímiel a prohlédl si svoji ožehlou hůl.
„Co se s tím drakem stalo?“
„To nevím, nejspíš ho přesunul někam jinam… v tomto vesmíru.“
„Hlavní je, že planeta je bezpečná. Drak by tady nadělal hodně problémů, zvlášť když místní obyvatelstvo nemá řádné zbraně ani vojáky,“ řekla Enna.
„A co víc, zabili jsme služebníka Temnoty, za to si zasloužíme nějakou dodatečnou odměnu, že jo?“ zeptal se Gnornip.
„Heh, to jo. Tak ať na nás zbytečně nečekají. Rozhodně budu potřebovat nový meč,“ řekl Aloxander a zkontroloval svoji umělou končetinu.

Úvod | Projekt Void © 2009-2024
Původní texty a zdrojový kód nesmí být bez souhlasu šířeny. Stránky založeny na redakčním systému FoxAxe
Web tip: Anime, filmy, hry; Postavy, osobnosti; Mutant Chronicles

Načtení stránky trvalo 0.0138 vteřin