Void: Fantasy - Úvod do historie

16.9.15 - Gediman - Komentáře (0)
Konečně je tu představení dějového pozadí světa Void: Fantasy. Jak už jsem psal v minulém článku, hlavní zápletka je stejná jako u Void: Sci-Fantasy – boj mezi bohy Světla způsobil příchod sil Temnoty, které začaly korumpovat celý svět. I některé další události se podobají, ovšem vždy jen do určité míry. Velkým měnícím faktorem je například to, že Titáni a Elfové vznikli mnohem dříve a že i magie byla do světa vypuštěna už v dávné době.
Počátek
Kosmos. Nekonečný, prastarý, záhadný. Spolu s ním se zrodila i Zegurna, Bohyně Matka, nesmrtelná astrální bytost. Byla velmi mocná, ale byla sama. Aby měla nějakou společnost, porodila čtyřiadvacet bohů – dvanáct synů a dvanáct dcer. Starala se o ně, učila je a vychovávala. Dala svému životu smyl. Tito bohové neměli tak velkou moc, ale byli velmi aktivní, zvědaví a vynalézaví.

Čirý astrální element, Éter, který vyplňoval celý vesmír, rozdělili na dvě skupenství – Oceán a Oblohu. To však bohům nestačilo. Chtěli vědět, co ještě dokáží vykonat, a začali prozkoumávat hranice svých schopností. Brzy poté vytvořili přírodní zákony, stvořili hmotu a energii. Na hladinu Oceánu vložili tabuly, obrovské plochy složené ze čtyř nových elementů – Země, Ohně, Vzduchu a Vody. Ale ani tyto velké činy bohům nepřinesly uspokojení. Chtěli zkusit něco úplně jiného, něco nového a převratného. Chtěli stvořit život, stejně jako Matka stvořila je. Jedna skupina tabul byla vybrána jako místo pro tento pokus. Bohové ji zaplnili rostlinami a vytvořili tak Eden, ráj plný zeleného života.

Ale s pouhou flórou se nespokojili, byla to pro ně spíš jen prvotní zkouška. Chtěli víc, mnohem víc. Chtěli živé tvory – a chtěli je dokonalé. A tak stvořili Draky, první zástupce fauny. Skutečně dokonalí byli. Zegurna s tímto činem nebyla příliš spokojena, ale bohové se odmítli podvolit její vůli. Byli pyšní na svůj výtvor a začali být přesvědčeni, že svoji Matku mohou jednou překonat. Záhy poté zjistili, že Draci měli ve svém nitru jakési Světlo… Bohové neměli tušení, co to je, ale jeho přítomnost jim byla velmi příjemná. Byla to duše, něco, s čím nepočítali. Bylo to poprvé, co se něco stalo bez jejich vědomí a mimo jejich plán.

Bohové stvořili nižší zvířata, aby se na nich mohli Draci krmit. I tato zvířata měla duše, i když slabší. Bohové si všimli, že když živý tvor zemřel, duše vždy po chvíli zmizela kamsi pryč… Jednou tedy bůh Wilsar duši včas zachytil a ochutnal ji. Byla dobrá, do jeho těla vlila novou sílu a zvýšila jeho moc. Toto se bohům zalíbilo a začali duše vyžadovat. Poručili tedy Drakům, aby zvířata zabíjeli i tehdy, když sami byli sytí. Ale Draci odmítli. Byli dokonalí, nechtěli poslouchat ničí rozkazy, chtěli sami vládnout. Když bohové stále trvali na svém požadavku, Draci se rozzuřili a zaútočili na ně. Došlo k dlouhé válce, ve které byli Draci poraženi. Odešli do vyhnanství, kde se uložili ke dlouhému spánku.

Rozmach civilizací
Bohové nyní pochopili, že Draci byli neúspěch. Neměli být tak dokonalí, protože z toho vzešla jejich arogance a neposlušnost. Tak stvořili rovnou dvě nové rasy, Elfy a Titány. Elfové byli symbolem civilizovanosti, Titáni byli symbolem barbarství. Bohové chtěli vědět, čí způsob života bude zajímavější a uspokojivější, aby podle toho mohli směřovat své další kroky. Obě rasy je začaly uctívat, řídit se jejich učením a plnit jejich vůli. Pro bohy byly dobrým zdrojem mocných duší.

Někteří vyvolení jedinci byli obdařeni schopností naslouchat božím slovům a stali se z nich kněží. Založili církve, které zajišťovaly, že každý bůh dostával stejné množství duší. Vše šlo přesně podle plánů a bohové byli nadšení. Dokonce stvořili další rasy, aby Elfům a Titánům sloužily. Zegurna viděla, jak jejím dětem roste moc. Stále častěji se s ní dostávali do konfliktu, zatímco ona nad nimi postupně ztrácela kontrolu. Z obavy, aby bohové nebyli mocní až příliš, seslala mezi smrtelníky reprezentaci své osobní božské síly, Světlou magii. Díky tomu rychle získala obrovské množství nových uctívačů, její moc několikanásobně vzrostla a znovu měla svoji nadřazenou pozici.

Magie přinesla zcela nové možnosti a urychlila expanzi. Říše Elfů i Titánů se šířily napříč Edenem a prosperovaly. S jejich rozvojem ale stoupala i vzájemná konkurence. Ta nakonec zažehla konflikt, který Edenu přinesl smrt a zkázu. Bohové tím byli velmi zklamaní. Titány i Elfy potrestali ztrátou politické moci a varovali je, že pokud se to bude opakovat, zastihne je trest mnohem horší. Ale Titáni ani Elfové neuposlechli a o něco později rozpoutali další válku. Bohové splnili své výhrůžky a jejich říše srazili na kolena. Mělo to však nečekaný efekt, který pro bohy nebyl moc přívětivý.

Už neexistovala žádná nadřazená vláda, která určovala, koho uctívat. Začaly vznikat monoteistické církve. Bylo jich nesčetně a výrazně tak narušovaly rovnováhu, která dosud platila. Někteří bohové měli náhle více uctívačů než jiní a tím i více duší a větší moc. Ostatním bohům se to nelíbilo. Kněží začali konvertovat jinověrce všemi dostupnými prostředky. Slibovali slávu a blahobyt, vyhrožovali prokletím a smrtí. V poklidném Pantheonu nyní zavládly spory. A spory rychle přerostly v otevřené nepřátelství. Pantheon se rozdělil na dvě stejně velké názorové skupiny, Nebe a Peklo.

Rozkol bohů
Dvanáct bohů Nebe trvalo na obnovení rovnováhy, protože bez ní bude vše zničeno. Chtěli nastolit mír a mezi národy vytvořit velké aliance, ve kterých se bude dařit filozofii a umění. Tyto cesty totiž výrazně zvyšovaly sílu duší, i když to byl dlouhý a namáhavý proces. Aby prezentovali své myšlenky, vytvořili Panangelium, obrovskou tabulu, skutečný ráj Nebe. Bylo to idylické místo potěšení a klidu, které se stalo poutním místem a útočištěm jeho uctívačů. Zde bohové smrtelníkům ukazovali výhody Nebe, šířili učení duchovního rozvoje, odměňovali čestné a spravedlivé. Počet věrných stoupal, jejich víra byla silnější než kdy předtím. Jejich duše bohové sice dostávali v malých dávkách, na které museli čekat, ale vyplatilo se to, protože byly velmi chutné a vydatné.

Dvanáct bohů Pekla zastávalo názor, že obě velké války mezi Titány a Elfy byly přínosné. Vraždění a destrukce přinášely obrovské množství duší a to velmi rychle. Tyranie, utrpení a konflikt pro ně byly ideálem a nadšeně je proto podporovali kdekoliv a kdykoliv to bylo možné. Aby předvedli svoji vizi, vytvořili Pandemonium, obrovskou tabulu, skutečný ráj Pekla. Bylo to brutální místo bolesti a smrti, které se stalo posvátným místem a doupětem jeho uctívačů. Bohové zde smrtelníkům ukazovali, co může cesta Pekla přinést, mluvili o nadvládě silných a zotročení slabých. Počet stoupenců byl den ode dne vyšší a vyšší, jejich loajalita byla pevná. Jejich duše nebyly zdaleka tak vydatné, ale bohové je získávali velmi rychle a v hojném množství.

Netrvalo dlouho a vzájemná agrese obou skupin bohů nabrala na intenzitě. Mezi Nebem a Peklem vypukla Astrální válka, válka mimo hmotný svět. A bohové do této války nutně potřebovali vojáky. Uchýlili se proto k jednoduchému řešení. Duše svých nejlepších uctívačů nepohltili, ale přeměnili na mocné astrální služebníky. Tak vznikly armády Nebe, složené z Andělů a Archandělů. Armády Pekla byly naproti tomu složeny z Démonů a Arcidémonů. Válka však nezůstala jen v astrální sféře, velmi rychle se promítla i do politiky říší smrtelníků. Začaly hony na kacíře, inkvizice a kruté náboženské revoluce, rozhořely se svaté války a křížové výpravy. Nejvíce postihly Elfy, kteří se kvůli nim rozdělili do dvou velkých frakcí. Vznešení elfové fanaticky bojovali pro Nebe, Temní elfové slepě bojovali pro Peklo. Elfové, kteří odmítali božské schizma, se od těchto bojů distancovali. Začali si říkat Lesní elfové a jejich cílem bylo přinést do Pantheonu mír.

Bohyně Zegurna se do války nezapojila. Nemohla přihlížet, jak její potomci bojují mezi sebou. Chtěla je zarazit. Prosila je, aby toto šílenství zastavili dřív, než bude pozdě. Dřív, než chaos zahltí celý vesmír a vše bude ztraceno. Bohové ji ale nechtěli uposlechnout, už měli dost jejích rad a příkazů. Bohové teď byli dost mocní na to, aby se obešli bez ní. Byl to jejich problém, oni ho chtěli vyřešit sami. Vyhnali ji z roztříštěného Pantheonu a svým stoupencům přikázali, aby pronásledovali a povraždili všechny, kteří ji uctívají. Její církve byly prohlášeny za kacířské, její moc pomalu vyhasínala.

Příchod Temnoty
Nakonec došlo k velké bitvě na Centralii, největší a nejstarší tabule, ležící uprostřed Edenu. Tento masivní střet měl navždy rozhodnout, která skupina bohů bude vládnout a která zahyne. Dvanáct bohů Pekla stanulo proti dvanácti bohům Nebe, zářící legie Andělů se utkaly s planoucími legiemi Démonů, obě strany doprovázeny armádami věrných uctívačů. Nekonečné hordy válečníků poháněl pouze slepý hněv a fanatická zuřivost. Byla to největší bitva, jakou Eden dosud zažil.

Zegurna přispěchala, jak nejrychleji dokázala, následována svými vyvolenými služebníky. Měla už jen poslední zoufalou možnost, jak krveprolití zastavit. Vrhla se na bitevní pole a veškerou zbývající sílou se snažila bohům sebrat moc. Ale pak se stalo něco strašného. Z víru nepřehledné bitevní vřavy přišel osudný úder. Zegurna byla zasažena, padla na zem mrtvá. Její tělo se rozpadlo na tisíc střepů. V tom místě se náhle utvořila obrovitá bezedná průrva známá pouze jako Propast. Bohové přestali bojovat a s hrůzou to sledovali. Smrt Zegurny jimi natolik otřásla, že nařídili ústup. Jejich astrální legie se vrátily do Nebe a Pekla, jejich uctívači odešli na Panangelium a Pandemonium, odkud šířili zprávy o této hrozivé události do všech končin Edenu.

Z Propasti, z nepochopitelných temných hlubin Prázdnoty, mezitím vyvěrala tajemná korumpující síla. Temnota se začala nezastavitelně šířit Edenem a pomalu zahlcovala velké množství duší, které se pro bohy staly nepoživatelnými. Bohové Nebe i Pekla se vzájemně obviňovali z vraždy Bohyně Matky, protože její smrt si nepřáli. Brzy jim ale bylo jasné, že Temnota je mnohem větší problém. Ukončili tedy Astrální válku, aby se mohli soustředit na obranu před touto novou hrozbou, ačkoliv jistá rivalita mezi nimi stále panovala.

Stoupenci Zegurny byli její smrtí zdrceni, ale jednali rychle. Sotva se Propast začala utvářet a zvětšovat, nahlédla do ní Zegurnina velekněžka Sanctussa, aby odhalila její podstatu. Dozvěděla se tak mnoho informací, které pečlivě zapsala do knihy. Zaplatila za to životem i duší, ale díky ní bylo toto zlo poznáno. Prázdnota je nerealita nacházející se vně vesmíru. Uvnitř ní existuje věčná a mocná entita známá jako Nihilum. To ona stvořila tento vesmír, stejně jako nekonečné množství dalších, aby se mohla živit dušemi bytostí, které se v něm narodí a zemřou. Dlouhé věky dostávalo Nihilum velké porce a bylo spokojené. Pak ale místní bohové začali duše sami pojídat a ono tak přicházelo o všechnu potravu. Bylo rozzuřené a frustrované, protože jeho moc se nevztahovala na nic, co se nacházelo uvnitř vesmíru. Tak mohlo jen bezmocně přihlížet tomu, jak mu bohové kradou jídlo přímo od úst. Pokud by však existoval nějaký otvor do vesmíru, Nihilum by do něj mohlo osobně proniknout, samo si vzít co mu právoplatně patří a potrestat drzé zloděje.

Zegurnin hlavní kouzelník Magicsson zatím pohotově seslal mocné kouzlo, které nad Propastí včas utvořilo mystickou Pečeť. Právě jeho zásluhou byl Kosmos zachráněn před přívalem temné korupce a Světlo před okamžitým udušením. I on však během tohoto činu zahynul a i jeho duše byla ztracena. Pečeť brání průniku Nihila, ale bohužel stále propouští jeho moc, Temnou magii. Ta sice dokázala zkorumpovat mnoho duší, ale díky bohům a víře jejich stoupenců byla moc Světla ve vesmíru stále velká. Zkorumpované duše nemohly uniknout do Prázdnoty, zůstávaly ve vesmíru a hromadily se.

Temní bohové
Ukázalo se ale, že tato skutečnost Nihilu nijak nestojí v cestě k cíli. Ba naopak, dá se využít jako skvělý nástroj. Nihilum zjistilo, že Pečeť nemůže prolomit zvenku, potřebuje někoho dostatečně mocného, kdo ji prolomí zevnitř. Pomocí Temné magie spojilo množství zkorumpovaných duší do Temné ruky, pěti Temných bohů. Tito bohové mu jsou zcela loajální, slepě poslouchají jeho příkazy, které jim skrze Propast vydává. Jejich posláním je šířit korupci, dokud nezískají dostatečné mocné služebníky, kteří budou schopni Pečeť zničit. Do té doby mohou duše sami pohlcovat a stávat se tak silnějšími.

Aby Temní bohové splnili svůj úkol, každý z nich musí vybrat jednoho „Nihilátora“, šampióna z řad svých služebníků. Všech pět musí být poté svoláno na Centralii, kde jejich společná síla uvolněná během dlouhého rituálu dokáže Pečeť zničit. Již dvakrát se to Temným bohům téměř povedlo. Poprvé v roce 333 po Zegurnině smrti, který od těch dob nese označení První sabat. Pět Nihilátorů z celého Edenu dorazilo na Centralii v doprovodu obrovských flotil hrozivých lodí. Rajské říše se o tom však dozvěděly a ve spěchu vyslaly Šestou světlou kruciátu, která je zneškodnila dřív, než stačili rituál vůbec zahájit, i když za cenu obrovských ztrát. Podruhé se Temným bohům podařilo shromáždit pětici Nihilátorů v roce 666 po Smrti, který je znám jako Druhý sabat. Tentokrát Nihilátoři rituál započali. Lodě Dvanácté světlé kruciáty se probojovaly mohutnými obrannými liniemi a vysadily armádu nejlepších válečníků. Těm se podařilo Nihilátory zastavit doslova jen pár okamžiků před dokončením rituálu. Bylo to slavné vítězství, ovšem všichni Křižáci při tom položili své životy…

Různí věštci předvídají Třetí sabat v roce 999 po Smrti, avšak protože žádná věštba z nějakého nevysvětlitelného důvodu nevidí za tento rok, je výsledek neznámý. Věštci, kteří se o to pokoušeli, buď okamžitě zešíleli nebo propadli Temnotě. Průzkumníci, kteří byli schopnými kouzelníky vysláni do budoucnosti, aby se o ní na vlastní oči přesvědčili, se nikdy nevrátili. Každopádně, rajské frakce se již nyní připravují na další gigantický střet, ve kterém se rozhodne o osudu celého vesmíru. Jen ti nejmocnější mágové a nejmoudřejší kněží však znají hrozivé tajemství. Pečeť slábne, pomalu, nezadržitelně, téměř již od doby, co ji Magicsson stvořil, a to vlivem Temnoty, která se v Zahradě stále šíří. Je jen otázkou času, kdy sama zkolabuje a tehdy už nebude Nihilu stát nic v cestě. Jakmile přijde, vstřebá Temnou ruku včetně všech duší, které zatím sklidila, a samo se postará o zbytek. Tehdy nastane konec vesmíru.

Ale je tu i malá naděje, že vše dopadne lépe. V Zahradě operuje několik zvláštních církví, které neuctívají žádného z existujících bohů. Místo toho předvídají návrat Zegurny, jakožto spasitelky Edenu. Zastávají názor, že pokud by se spojily všechny střepy jejího těla, mohla by se Zegurna vrátit. K tomu by byl potřeba dlouhý a složitý rituál a také jedna kapka krve od každého ze Světlých bohů, která by do střepů vlila Světlo. Na konci rituálu by se Zegurna reinkarnovala ve formě boha Anrugeze. Anrugez by pak byl schopen svoji moc použít k trvalému uzavření velké Propasti a zastavit tak šíření Temnoty jednou pro vždy. Tyto církve se obecně označují jako „anrugezské“ a nejsou uznávány za právoplatné, takže mají jen velmi málo stoupenců. Ačkoliv se modlí a provádí náboženské rituály, nemohou získat žádnou reálnou božskou pomoc. Je jen málo bytostí ochotných vstoupit do církve, která uctívá pouhou těžko prokazatelnou teorii a optimistické přání.


Úvod | Projekt Void © 2009-2018
Původní texty a zdrojový kód nesmí být bez souhlasu šířeny. Stránky založeny na redakčním systému FoxAxe
Web tip: Anime, filmy, hry; Postavy, osobnosti; Mutant Chronicles

Načtení stránky trvalo 0.0116 vteřin