Void: Sci-Fantasy - Úvod do historie

5.4.10 - Gediman - Komentáře (0)
Tímto článkem konečně zveřejňuji dějové pozadí světa Void: Sci-Fantasy. Jak už bylo nastíněno v jednom z minulých článků, historie má třináct věků. Současné události světa se tedy odehrávají někdy v druhé polovině třináctého věku, což ovšem hráčům nebrání zasadit své dobrodružství i do minulosti.
Počátek
Vesmír. Nekonečný, prastarý, záhadný. Jeho vznik byl i vznikem pětadvaceti bohů, nesmrtelných astrálních bytostí. Tehdy byl vesmír jen prázdná pustina věčné tmy a bohové se v něm proto začali rychle nudit. Při hledání účelu svého bytí odhalili mocné síly, kterými disponovali. Síla každého z nich byla sice omezená jen na určitý aspekt existence, ale přesto dostačovala k dosažení všeho, po čem bohové toužili. Ve snaze zvelebit vesmír použili tyto síly ke zformování fyzikálních zákonů, ovládnutí hmoty a energie a nakonec i ke stvoření samotných galaxií. Ale tohle vše jim brzy přestávalo stačit. Chtěli něco zcela nového.

Jedna z galaxií se tedy stala velkým experimentem. Bohové se rozhodli, že jí zaplní životem a získají tak další možnosti, jak rozšířit své vlastní uplatnění. Život začal jako jednoduché mikroorganizmy, primitivní formy flóry a fauny. Pod přísným dohledem bohů jeho urychlená evoluce nakonec přinesla komplexní tvory oplývající inteligencí… a ještě něčím navíc. Něčím zvláštním, neobvyklým a tajemným. Něčím, s čím bohové vůbec nepočítali. Zdálo se to jako vedlejší produkt jejich pokusů, ale vůbec nic o něm nevěděli. Každý vyšší tvor byl obklopen aurou světla, které vycházelo z jeho nitra. Byla to duše.

Bohové začali pochybovat o své vševědoucnosti a neomylnosti. Pokud mohlo vzniknout něco bez jejich vědomí, co dalšího by mohlo následovat? Nějakou dobu pozorovali duše s opatrností a bázní a přemýšleli, jak s experimentem naložit. Nakonec se shodli na tom, že nejlepším řešením je život zničit. K tomu ale nikdy nedošlo. Bohyně Dyrnusia byla až příliš zvědavá, nechtěla si nechat ujít možnost zkoumat tuto anomálii zblízka. Narušila karanténu a vstoupila do zakázané galaxie, Kolébky života.

Dyrnusia ihned vycítila, že pobyt v blízkosti duší je jí velmi příjemný. Při svém bádání také zjistila, že duše mrtvých bytostí se rozplynou a zmizí navždy. Jednou se tedy odhodlala k odvážnému kroku: pohltila duši právě zemřelé bytosti, beztak by přišla vniveč. Ihned byla zaplněn opojnou blahodárnou slastí, ba co víc, její síly se zdály být posunuty na vyšší úroveň. Když se o tomto činu dozvěděli ostatní bohové, zprvu chtěli svoji sestru potrestat. Ta je ale přesvědčila, že duše nejsou nic špatného a že jejich konzumací dosáhnou potěšení, které překoná vše, co dosud zažili.

Rozmach civilizací
Kolébka života se téměř okamžitě stala centrem všeho dění. Bohové pohlcovali duše mrtvých a jejich moc sílila. Bůh Wilsar ale jednou zkusil něco, co Pantheon změnilo navždy. Chtěl více duší, víc než obvykle, a nechtěl čekat, až bytosti zemřou přirozenou smrtí. Na jistou planetu seslal globální bouři, která zahubila miliardy. Než ale celá populace vymřela, některé její části začaly prosit o slitování. Prosily přímo jeho! Wilsar viděl, jak duše takových bytostí žhnou mnohem jasněji a jsou mnohem vydatnější, než duše bytostí, které ho ignorovaly. Na další planetě vyzkoušel podobný trik, ale žadonícím jedincům tentokrát vyhověl a ušetřil je.

Nastalo přesně to, co očekával. Tito jedinci mu byli vděční a začali ho uctívat, zakládali církve a stavěli chrámy. Ti nejoddanější uctívači, kněží, dokonce projevili schopnost naslouchat jeho slovům. Tak dokázali šířit jeho poslání mezi další a řady stoupenců se začaly rychle rozšiřovat. Ostatní bohové neváhali a následovali tento příklad. Byla to snadná cesta, jak zvýšit sílu duší a prodloužit tak jejich posilující efekt. Toto byl zlatý věk víry, který odstartoval rozvoj kultur, formování civilizací a nakonec i všeobecné vzdělanosti a technologie.

Vzniklo nespočet galaktických národů, a nebyly to národy omezené jen na jednu planetu. Některé ovládaly soustavu, jiné více soustav, další dokonce celé sektory. Díky církvím začaly mít různé civilizace stejné názorové postoje na vesmír a dění v něm jako jejich patronský bůh, nehledě na vzdálenosti, které je od sebe dělily. Uplynula dlouhá doba, ale nakonec už neexistoval nikdo, kdo by neměl svého boha. Každá inteligentní bytost patřila nějakému, uctívala ho, modlila se za jeho pomoc, a po smrti šla její duše výhradně k němu, stala se jeho součástí.

Bohové byli ale příliš lační. Nechtěli se spokojit s uctívači, které už měli. Začali konvertovat stoupence ostatních a to všemi možnými prostředky. Kněží cestovali po světech a lákali, slibovali i vyhrožovali. Nastolená rovnováha, která dosud platila, začala kolabovat. Někteří bohové začali být mocnější, než jiní, a nezakrytě toho využívali. Vlídné vztahy v Pantheonu začaly chladnout. A tento chlad nakonec přerostl v otevřený spor. Pantheon se rozdělil na dva stejně velké tábory, Nebe a Peklo.

Rozkol bohů
Dvanáct bohů Nebe zastávalo názor, že rovnováha musí být obnovena a udržována, jinak se vesmír utopí v chaosu. Že vše, co dosud tak pracně stvořili, bude zničeno a jejich vlastní úpadek a zkáza bude následovat v zápětí. Nebeští bohové zastávali názor, že šířit víru skrze násilí a strach je špatné a zbytečné, protože posílit duše bytostí je možné i skrze jejich duchovní trénink a kulturní rozvoj, i když je to dlouhá a obtížná cesta. Přísun duší bude sice pomalejší, ale duše samotné budou náležitě vydatné. Podporováním všeobecného blaha a nastolení věčného míru také zabrání dekadenci civilizací, ke které již v průběhu dosavadních dějin několikrát došlo a pokaždé to zapříčinilo vymření velmi vyspělých ras, které mohly být vesmíru užitečné.

Dvanáct bohů Pekla se však nehodlalo o pracně vydobytou moc s nikým dělit. Prosazovali rázné a nekompromisní šíření víry a podporovali kruté a bezohledné tyrany, tedy alespoň jen do té doby, dokud jim byli schopni zajišťovat dostatečně dlouhé zástupy uctívačů a pravidelný přísun velkého množství duší. Pekelní bohové argumentovali tím, že život je jejich výtvor a že mají právo dělat si s ním, co chtějí. Podle nich má existence duší a jejich blahodárný posilující efekt svůj nepopiratelný význam; život je předurčen k tomu, aby své duše předával bohům jako pokrm, nic víc. Poučili se z dějin a tak věděli, že pokud se život nechá vzkvétat a prosperovat příliš dlouho, bude jednou schopen se bohům vyrovnat a možná je i zničit.

Nastala Astrální válka. Válka mimo hmotnou realitu. Duše svých nejoddanějších a nejschopnějších služebníků bohové nepohltili, místo toho jim dali možnost existovat dál v nové astrální formě. Na straně Nebe tak začali bojovat Andělé a Archandělé, na straně Pekla Démoni a Arcidémoni. Společně s dalšími astrálními tvory se tak pustili do krutých bojů, které se velmi rychle přenesly i mimo nadpřirozenou sféru a ovlivnily galaktickou politiku všech frakcí. Nejzřetelnějším příkladem tohoto je nechvalně proslulé Elfské schizma. Elfové byli již od počátku silně náboženskou rasou, která se zavázala, že se zcela oddá božskému poslání. Jakmile se jejich bohové rozdělili na dvě frakce, rozdělení Elfů na sebe nenechalo dlouho čekat. Zájmy Nebe hájí Vznešení elfové, zájmy Pekla zas Temní elfové. Jistá část Elfů, nyní známých jako Lesní elfové, však zůstala stále oddaná původní filozofii jednotného Pantheonu a snažila se své druhy všemožně zastavit, dosud ale marně.

Jen pětadvacátý bůh, Anrugez, se do bojů nezapojil. Nesouhlasil s nimi a chtěl je okamžitě zarazit. Prosil své sourozence, aby zastavili toto šílenství, dříve než bude pozdě. Dříve, než stačí zničit úplně všechno. Ti ho ale rázně odmítli a z roztříštěného Pantheonu vyhostili jako zrádce a zbabělce. Anrugez byl tímto rozsudkem šokován, protože rázem přišel o všechno. Jeho uctívače si rozdělili mezi sebou, jeho chrámy zničili. Bez přísunu duší bylo jen otázkou času, kdy natolik zeslábne, že ho nepřátelští bohové zabijí.

Příchod Temnoty
Anrugez však měl plán. Jako jediný znal temnou pravdu o vesmíru, o pravém účelu duší. Toto tajemství se rozhodl využít k poslednímu zoufalému činu, o kterém byl přesvědčen, že jednou provždy sjednotí jeho znesvářené bratry a sestry. V chrámu na zapadlé planetě Khai, posledním posvátném místě, které mu ještě zbývalo, soustředil svoji nezměrnou moc do sebe samého. Božská esence se hromadila v nestabilní implozi, aby okamžik poté byla vypuštěna v mohutné explozi otřásající celým vesmírem. Došlo k tomu, že samotná hranice reality byla protržena. Vznikla prostorová anomálie známá pouze jako Trhlina.

Skrze ní, z nepochopitelných temných hlubin Prázdnoty, začala ihned vyvěrat tajemná korumpující síla, jejíž nebezpečí nedokázal nikdo včas rozpoznat a už vůbec ne se před ním nějak chránit. Temnota se začala nezastavitelně šířit galaxií a pomalu zahlcovala velké množství duší, které se pro bohy staly nepoživatelnými. Ti zprvu vůbec nechápali, co tuto nepříjemnou věc způsobilo; začali ji považovat za práci svých protivníků. Brzy ale začali vidět souvislosti a uvědomili si, proti čemu nyní skutečně stojí. Zanechali svých bojů, aby se mohli soustředit na obranu před novou hrozbou. Anrugez tedy dosáhl svého, ačkoliv jistá rivalita mezi bohy stále panovala.

To ale nebyl jediný efekt jeho velké oběti. Jeho božská esence byla rozmetána po galaxii a citliví jedinci ji začali vnímat jako Světlou magii. Dokázali ji ovládat a stali se tak kouzelníky; nový prvek, na který si musely galaktické národy zvyknout. Ačkoliv smrtelník mohl ovládat jen velmi malý střípek celkové síly boha, stali se kouzelníci účinnou zbraní v boji proti rostoucí Temnotě. Ale jak se šířila Světlá magie, šířila se i Temná magie, přímý projev Temnoty. Byla jako chapadla, která vylézala z Trhliny; jako pavučina, která obmotávala galaxii a z které nebylo úniku. Temná magie spustila řetězec událostí mnohem strašlivějších než cokoliv, co dosud Kolébka života viděla.

Ono tajemství, které Anrugez znal, nyní pomalu vycházelo najevo i pro všechny ostatní. Prázdnota je nerealita nacházející se vně vesmíru. Uvnitř ní existuje věčná a mocná entita známá jako Nihilum. To ona stvořila tento vesmír, stejně jako nekonečné množství dalších, aby se mohla živit dušemi bytostí, které se v něm narodí a zemřou. Dlouhé věky dostávalo Nihilum velké porce a bylo spokojené. Pak ale místní bohové začali duše sami pojídat a ono tak přicházelo o všechnu potravu. Bylo rozzuřené a frustrované, protože jeho moc se nevztahovala na nic, co se nacházelo uvnitř vesmíru. Tak mohlo jen bezmocně přihlížet tomu, jak mu bohové kradou jídlo přímo od úst. Pokud by však existoval nějaký otvor do vesmíru, Nihilum by do něj mohlo osobně proniknout, samo si vzít co mu právoplatně patří a potrestat drzé zloděje.

Toho Anrugez využil. Věděl ale, že jakmile Nihilum do vesmíru vnikne, bude to jeho konec, protože vše živé okamžitě propadne jeho temné korupci a Světlo bude rázem udušeno. Proto během své smrti stačil na rodící se Trhlinu seslat mystickou Bariéru, jejímž účelem je bránit vstupu Nihila. Bariéra propouští pouze jeho moc, onu Temnou magii. Ta sice dokázala zkorumpovat mnoho duší, ale díky bohům a víře jejich stoupenců byla moc Světla ve vesmíru stále velká. Zkorumpované duše nemohly uniknout do Prázdnoty, zůstávaly ve vesmíru a hromadily se.

Temní bohové
Ukázalo se ale, že tato skutečnost Nihilu nijak nestojí v cestě k cíli. Ba naopak, dá se využít jako skvělý nástroj. Nihilum zjistilo, že Bariéru nemůže prolomit zvenku, potřebuje někoho dostatečně mocného, kdo ji prolomí zevnitř. Pomocí Temné magie spojilo množství zkorumpovaných duší do Temné ruky, pěti Temných bohů. Tito bohové mu jsou zcela loajální, slepě poslouchají jeho příkazy, které jim skrze Trhlinu vydává. Jejich posláním je šířit korupci, dokud nezískají dostatečné mocné služebníky, kteří budou schopni Bariéru zničit. Do té doby mohou duše sami pohlcovat a stávat se tak silnějšími.

Aby Temní bohové splnili svůj úkol, každý z nich musí vybrat jednoho „Nihilátora“, šampióna z řad svých služebníků. Všech pět musí být poté svoláno na Khai, kde jejich společná síla uvolněná během dlouhého rituálu dokáže Bariéru zničit. Již dvakrát se to Temným bohům téměř povedlo. Poprvé v roce 333 po Trhlině, který od těch dob nese označení První sabat. Pět Nihilátorů z celé galaxie dorazilo na Khai v doprovodu obrovských flotil hrozivých lodí. Galaktické říše se o tom však dozvěděly a ve spěchu vyslaly Šestou světlou kruciátu, která je zneškodnila dřív, než stačili rituál vůbec zahájit, i když za cenu obrovských ztrát. Podruhé se Temným bohům podařilo shromáždit pětici Nihilátorů v roce 666 po Trhlině, který je znám jako Druhý sabat. Tentokrát Nihilátoři rituál započali. Lodě Dvanácté světlé kruciáty se probojovaly mohutnými obrannými liniemi a vysadily armádu nejlepších válečníků. Těm se podařilo Nihilátory zastavit doslova jen pár okamžiků před dokončením rituálu. Bylo to slavné vítězství, ovšem všichni Křižáci při tom položili své životy…

Různí věštci předvídají Třetí sabat v roce 999 po Trhlině, avšak protože žádná věštba z nějakého nevysvětlitelného důvodu nevidí za tento rok, je výsledek neznámý. Věštci, kteří se o to pokoušeli, buď okamžitě zešíleli nebo propadli Temnotě. Průzkumníci, kteří byli schopnými kouzelníky vysláni do budoucnosti, aby se o ní na vlastní oči přesvědčili, se nikdy nevrátili. Každopádně, galaktické frakce se již nyní připravují na další gigantický střet, ve kterém se rozhodne o osudu celého vesmíru. Jen ti nejmocnější mágové a nejmoudřejší kněží však znají hrozivé tajemství. Bariéra slábne, pomalu, nezadržitelně, téměř již od doby, co ji Anrugez stvořil, a to vlivem Temnoty, která se v galaxii stále šíří. Je jen otázkou času, kdy sama zkolabuje a tehdy už nebude Nihilu stát nic v cestě. Jakmile přijde, vstřebá Temnou ruku včetně všech duší, které zatím sklidila, a samo se postará o zbytek. Tehdy nastane konec vesmíru.

Ale je tu i malá naděje, že vše dopadne lépe. V galaxii operuje několik zvláštních církví, které neuctívají žádného z existujících bohů. Místo toho předvídají návrat Anrugeze, jakožto spasitele Kolébky života. Zastávají názor, že pokud by se galaktické národy vzdaly používání magie, mohl by se Anrugez vrátit. Všichni Světlí kouzelníci by museli najednou spojit své síly a seslat nejsilnější kouzlo, které dovedou. Takto spojená koncentrace Světla by Anrugeze reinkarnovala ve formě bohyně Zegurny. Zegurna by pak byla schopná svoji moc použít k trvalému uzavření velké Trhliny a zastavit tak šíření Temnoty jednou pro vždy. Tyto církve se obecně označují jako „zegurnské“ a nejsou uznávány za právoplatné, takže mají jen velmi málo stoupenců. Ačkoliv se modlí a provádí náboženské rituály, nemohou získat žádnou reálnou božskou pomoc. Je jen málo bytostí ochotných vstoupit do církve, která uctívá pouhou těžko prokazatelnou teorii a optimistické přání.


Úvod | Projekt Void © 2009-2018
Původní texty a zdrojový kód nesmí být bez souhlasu šířeny. Stránky založeny na redakčním systému FoxAxe
Web tip: Anime, filmy, hry; Postavy, osobnosti; Mutant Chronicles

Načtení stránky trvalo 0.0116 vteřin