Bankovní planeta

Blue Talon se vznášel uprostřed flotily majestátních lodí Shadowhornského království. Oproti nim byl tak malý, že vypadal zcela nedůležitě. Nejdůležitějším tu ale nyní byla Vodní sféra, znovu řádně zabezpečená. Zatímco zbytek posádky odpočíval, Aloxander a Enna vyjednávali na palubě vlajkové lodi Starbolt svoji zaslouženou odměnu. Seděli naproti sobě u dlouhého stolu, v jehož čele byl admirál flotily, starý šedovlasý muž v pestrobarevné honosné uniformě, začtený do listu papíru.
„…takže,“ řekl po nějaké chvíli, „vaše hlášení je vskutku zajímavé. Máte štěstí, ti catlingští piráti jsou banda známá jako Lormanští lupiči… již několik let dělá našemu království velké potíže.“
„Jsme rádi, že jsme je vyřešili. Doufám, že navždy.“
„Buďte si jist, tihle se ze žaláře už nedostanou. A jejich lodě budou navráceny právoplatným majitelům.“
„Skvělé.“
„Teď přejděme k odměně,“ řekl admirál a stiskl tlačítko na stole. Dveře se otevřely a dovnitř přišlo pět ozbrojenců, jeden z nich tlačil vozík s truhlicí. Otevřel víko. „Máme tu pro vás milion zlatých v cihlách, jak jsme slibovali. Jsou vaše, můžete si je odvést.“
„A to je vše?“ zeptal se Aloxander.
„Ano, víc už udělat nemusíte. Teď už je to naše starost.“
„V tom případě nás těšilo,“ řekl Aloxander a i s Ennou se postavili a uklonili. Admirál jen mírně pokývnul hlavou a zachráncům cenného majetku již nevěnoval žádnou pozornost. Ozbrojenci pak odstoupili od vozíku a přenechali ho jeho novým majitelům.
Dvojice ho tlačila chodbami až do malého člunu, který čekal v hangáru Starboltu. Oba se posadili do křesel v kabině a za pár chvil již loď opouštěli.
„Skvělé. Takové bohatství jsem už dlouho neviděl,“ řekl Aloxander s úsměvem na tváři.
„Hmm… já z toho moc dobrý pocit nemám. Milion zlatých je poměrně vysoká odměna za to, co jsme udělali. Něco mi tu nehraje.“
„A co?“
„Ten admirál si jen přečetl naše hlášení a nechal nás jen tak jít. Nic si neověřoval.“
„Tohle já neřeším. Zajali jsme pirátskou loď, to myslím stačilo.“
„Mě spíš připadalo, že se nás chtěl co nejdřív zbavit.“
„Nech to být a raduj se,“ mávl rukou Aloxander. „Teď nás bude čekat rozdělování odměny.“
Enna pokrčila rameny a už nic neříkala. Navedla člun k Blue Talonu, kde s ním přistála v jeho stěsnaném vertikálním hangáru zespod trupu. Po načerpání vzduchu se otevřely malé dveře a z nich vyšel Rosnar.
„Jdu vám s tím pomoct,“ řekl a zamnul si ruce jakmile truhlu spatřil.
„Odneseme to do zasedačky. Enno, ty zatím nastav kurz na Jokyru,“ poručil Aloxander, zatímco se i s Rosnarem chopil zavazadla.
„Jokyru? Tu bankovní planetu?“
„Jistě že, nejlepší místo pro uložení a rozměnění pokladu. Na tržištích přeci nemůžeme platit zlatými cihlami.“
„Navíc, nechat si takhle velký poklad na palubě je jak magnet na vesmírné piráty a podobnou havěť,“ dodal Rosnar.
„Tak dobře.“
Zatímco si posádka rozdělovala odměnu, Enna seděla u kormidla lodi, která se řítila hyper-tunelem vstříc cíli. Jokyra naštěstí nebyla tak daleko, takže cesta zabrala jen pár hodin. Když ohlásila přílet na orbitu, členové posádky již netrpělivě čekali u rampy, každý s batohem plným cihel. Jeden batoh byl připraven i pro Ennu.
Před průletem atmosférou se loď musela identifikovat u orbitální obrany složené ze sítě malých i velkých bojových družic a hustého minového pole. Další prokazování ji čekalo před přistáním v hlavním městě. Bezpečnostní letouny křižovaly oblohu, zatímco dole byly v neustálé pohotovosti mocné protivzdušné kanony.
Blue Talon tu zatím nikdo neznal, takže k němu byli poněkud nedůvěřiví. Když přistál na široké kruhové ploše, byl obklopen zástupem ozbrojených strážců. Rampa dosedla na zem a posádka vystoupila ven.
„Na této planetě se nemůžete pohybovat ozbrojení,“ řekl správce přístavu, který se právě prodral skrz ostrahu. „Omlouváme se, ale zbraně tu mohou mít jen místní hlídači.“
„To je pochopitelné,“ řekl Aloxander a pokývl na ostatní. Všichni odevzdali své zbraně a pak mohli pokračovat do vysoké a rozlehlé honosné budovy z bílého mramoru. Konstrukci podpíraly široké sloupy vykládané zlatem, stříbrem a diamanty. V podobném duchu se nesla ozdoba na každém kroku. Kromě toho tu však byla spousta kamer, detektorů, senzorů a jistě i skrytých zbraňových stanovišť. Vše bylo čistě bílé a lesklé.
Správce zavedl skupinku před dvoukřídlé dřevěné dveře.
„Dál můžete jít sami. Budu vás tu čekat. Před odletem vám budou vaše zbraně vráceny.“
„Děkujeme,“ kývl Aloxander a skupina vešla dovnitř.
Za dveřmi byla široká hala s padesáti přepážkami, u každé stál jeden bankéř a deset hlídačů a za každou byly těžké pancéřované dveře sejfů. Nebyl tu žádný jiný zákazník, takže každý šel k jedné přepážce, aby se nemuselo na nikoho čekat.
Otevřeli své batohy a zlaté cihly začali rovnat na přepážky. Bankéři vše asi pět minut přepočítávali a ověřovali. Poté otevřeli dveře do sejfů a odnesli to dovnitř. Vrátili se každý s deseti pytlíky zlaťáků, které si členové posádky nacpali zpět do batohů. A to bylo vše. Žádná zbytečná byrokracie. To byl hlavní úspěch planety Jokyra a místního bankovního cechu. Na nikoho neměl žádné nepříjemné otázky. Jen si při rozměňování účtoval nějaká ta nezbytná procenta.
„Co takhle zajít někam na oběd?“ zeptala se Falthé.
„Nejsem proti. Místní služby jsou na vysoké úrovni,“ dodal Rosnar.
Ostatní také neprotestovali, především už měli dost jídla z palubních zásob. Místní hostinec byl skutečně honosný, stejně jako zbytek bankovních budov. Všichni si sedli podél jednoho dlouhého stolu a objednali si ta nejdražší jídla a pití.
„A co budeme dělat teď?“ zeptal se během jídla Thímiel.
„Asi si dáme pauzu, co vy na to? Už mám toho věčného nasazování života po krk,“ řekl Rosnar a vypil půllitr piva na ex.
„Já si koupím vilu i se služebnictvem, na nějaké planetě Temných Elfů,“ řekl Donthúmir. „Budu se mít dobře, ožením se s nějakou bohatou vlivnou Elfkou a získám tak ještě víc. Časem se můžu vypracovat třeba na starostu města, nebo vojenského velitele. Všechno je to o známostech.“
„Já si zaplatím nadstandardní vzdělání u nějaké lékařské gildy,“ řekla Falthé. „Když jsem byla malá, oba mé rodiče skolila zhoubná nákaza neznámého původu. S lepšími vědomostmi bych ji mohla zkoumat a třeba i najít lék. To by bylo více než zadostiučinění.“
„Já investuji do pokročilých technologií. Založím si laboratoř, na nějaké zapadlé neobydlené planetě. V hlavě mám dost plánů, které bych rád realizoval. To by mi stačilo,“ řekl Balak a nalil si medovinu do svých kovových úst.
„Hodlám postavit malý chrám bohu Vakmirovi v mém rodném městě na Winthóshi. Dodneška tam žádný takový není,“ řekl Thímiel. „Byla by to jistě velká služba a bůh by to město za odměnu opatroval.“
„Já se podobně jako Donthúmir někde usídlim. Celej den budu jen ležet, žrát a chlastat,“ řekl již mírně přiopilý Rosnar.
„Asi všechno dám za nějaké kouzelnické knihy a svitky. Jsou to dost drahé věci, ke kterým se obyčejně dostanou jen ti nejlepší kouzelníci,“ řekla Enna. „A co ty?“
„Asi nepřekvapím, když řeknu, že si koupím členství v nějakém zlodějském cechu,“ řekl Gnornip. „Znám jeden, který nabírá jen ty nejbohatší zloděje. Své služby poskytuje za dost vysoké ceny každému, kdo je ochoten je zaplatit.“
„Já se vrátím i s Blue Talonem na svoji rodnou Šedou planetu. Ale co tam, to nevím. Možná založím nějakou šermířskou školu. A vlastně moment… předně si koupím pořádný adamantiový meč,“ řekl nakonec Aloxander.
„Takže to vypadá, že se vidíme skoro naposled,“ pravidla po chvíli Falthé.
„Hmm… ne nutně. Třeba se někde ještě potkáme,“ řekl Aloxander.
„Když už jsme tu, přenocoval bych tu,“ řekl Thímiel, který byl již znaven. Venku se pomalu stmívalo.
„Jsem pro,“ dodala Enna.
Aloxander zamával na hostinského. Každý mu zaplatil a ještě dal pár zlatých za jednu noc v nejlepším apartmá. Pokoje zabíraly zbytek hostince, ty nejlepší se nacházely v horních patrech.
Každý člen týmu se zavřel v jednom pokoji a ulehl do pohodlné postele. Žádná zavazadla, kromě batohů se zlaťáky, nikdo neměl. V postelích spali poprvé po dlouhé době a tak nebylo divu, že rychle a tvrdě usnuli.
Aloxanderovi se právě zdál příjemný sen plný zlatých cihel, když ho probudil křik ze sousedního pokoje. Byla to Enna. Instinktivně se natáhl pro meč, který obvykle ležel na posteli vedle něj. Pak si ale uvědomil, že ho právě nemá u sebe. Chystal se vyrazit na pomoc, ale v tu chvíli se dveře do jeho apartmá rozletěly pod náporem těžkého beranidla. Dovnitř vtrhli ozbrojení členové místní ostrahy a namířili na Aloxandera pistolemi.
„Ruce za hlavu a čelem k zemi!“
Aloxander byl tak překvapen, že se na nic jiného ani nezmohl. Strážníci ho obklopili a spoutali.
„Jste zatčen za loupež!“ křikl jeden z nich a ostatní ho pak postavili na nohy.
„Nechápu…“
„Půjdete s námi na stanici.“
Dva strážníci se ho chopili a všichni pak vyšli z pokoje, kde se přidali k ostatním. Ti vedli zbytek týmu.
„Co se tu sakra děje?“ zeptal se Rosnar.
„To nevím, nějaké nedorozumění,“ řekl vyděšený Thímiel.
Skupinka byla naložena do transportéru a odvezena do stanice bezpečnostních sil, která se nacházela o pár bloků vedle. Byli odvedeni do jedné velké cely se silovou stěnou místo mříží. Vzápětí do místnosti vešel velitel strážníků a již známý správce přístavu.
„Co se tu děje? Proč jste nás zavřeli?“ ptal se hned Aloxander.
„Všechen poklad ze všech trezorů v té budově zmizel!“ křikl rozlícený velitel.
„Co? Jak probohy?“
„To nám doufám vysvětlíte vy!“
„Ale my s tím nemáme nic společného!“ vložil se do toho Gnornip.
„Byli jste poslední, kdo do trezorů uložil nějaký poklad. Takže, pokud jde o mě, zůstanete tady dokud se nedostaví soudce. A jakýkoliv útok proti Jokyrskému bankovnímu cechu je vyhodnocován jako nejhorší zločin.“
„Ale co máme dělat? Jak máme dokázat svoji nevinu?“ bránil se Aloxander.
„Pchech… co já vím. Modlete se ke svým bohům. Nic jiného vám totiž nezbývá,“ řekl velitel a i se správcem odešel.
Aloxander ještě chvíli stál, jako by za nimi chtěl něco zavolat. Pak se ale uklidnil a sedl si na lavici. Ostatní také seděli jak přikovaní a skoro ani nedýchali. Jejich sny o budoucnosti se jim okamžitě rozplynuly.
„Má pravdu,“ ukončil po chvíli ticho Thímiel.
„Co?“ obrátila se na něj Enna.
„Budu se modlit. Třeba nám Vakmir nějak pomůže.“
„Tohle je pěkná blbost,“ řekl Donthúmir a praštil pěstí do zdi.
„Ať to zkusí,“ dodala Falthé.
Thímiel vstal z lavice a klekl si na chladnou podlahu. Zavřel oči a v tichosti pronášel své motlitby. To dělal po několik dlouhých minut.
„Co nás čeká? Smrt?“ zeptal se Balak.
„Nespíš. Pokud ten poklad vážně zmizel, pak několik desítek království, několik stovek cechů a několik tisíců žoldnéřů bude asi dost naštvaných. Když nás nepopraví tady, tak nás jistě popraví oni,“ vysvětlil Gnornip.
Chvíli dalšího tichého přemýšlení vyrušil dopad něčeho kovového těžkého na podlahu. Všichni zpozorněli a obrátili svůj pohled na místo před klečícím Thímielem. Ležela tam zlatá cihla.
„Co to sakra…“ řekl Donthúmir.
Thímiel ji zvedl a prohlédl si ji. Vyražený symbol na jejím povrchu byl povědomý.
„To je jedna z těch cihel, co jsme sem přinesli.“
„Vážně jo, je to ona. Co nám tím ale chce Vakmir říct?“ řekl Aloxander.
„To nevím. Musí to mít nějaký důvod.“
„Třeba to není tak úplně zlatá cihla…,“ řekla Falthé.
„Heh, pokud v té cihle není schovaný pilník na tyhle mří… nebo spíš něco čím by šlo zkratovat to pole…,“ opravil se Donthúmir.
Ještě než to dořekl, Balak vyskočil z lavice a popadl cihlu.
„Hej, co je!?“
„Donthúmir mě přivedl na skvělý nápad. Moment,“ Balak se zadíval na cihlu svým vysunovacím mikroskopickým okem. Čočka oka se po chvíli zatáhla a nahradil ji jakýsi snímač. Modrý paprsek přejel cihlu od jednoho konce k druhému.
„Přesně jak jsem očekával.“
„Co je?“ zeptal se se zájmem Donthúmir.
„V té cihle je zalit nějaký elektronický systém. Něco jako vysílač. Víc ale nezjistím, to bychom tu cihlu museli roztavit.“
„Já se o to postarám,“ řekla Enna. „Položte ji do rohu cely a jděte co nejdál o ní.“
Skupinka se nacpala do protilehlého rohu a Enna se začala soustřeďovat. Obvykle nemusela pronášet zaříkadla nahlas ani dělat gesta rukama, na běžná kouzla ji stačilo jen předříkání v duchu. Ale tentokrát chtěla mít co největší jistotu, že se kouzlo povede. A vložila do něj velkou část síly Světla.
„Arko rkan ikara noske Gááááááá!“
Při tom udělala několik gest, při posledním obzvláště důrazném slově namířila ruce na cíl. Z nich vyrazil mocný proud plamenů, který okamžitě cihlu pohltil a několik vteřin zahříval na vysokou teplotu. Zbytek týmu měl zatím odvrácené tváře od sálajícího horka.
Když plameny zmizely, Enna se posadila na lavici a utřela pot z čela.
„A je to.“
Balak přišel k bublající louži zlata a svoji mechanickou paží z ní vyndal malou kovovou schránku. Byla žhavá, ale jemu to nevadilo. Počkal, až vychladne a pak ji prozkoumal svým speciálním okem. Pak stiskl jednu její část a schránka se otevřela.
„Ano, ovšem… je to vysílač zaměřovacího signálu a rušička proti-teleportačních polí.“
„Cože?“ podivil se Donthúmir.
„Bankovní cechy často používají proti-teleportační pole, aby zabránily komukoliv přesunout se rovnou do trezoru a ukrást tak poklad,“ vysvětlil Gnornip.
„Zatímco vysílač zaměřovacího signálu pomůže určit, kde přesně se poklad nachází,“ dodal Balak.
„Ano… ale nejsou teleportační systémy jen jednosměrné? Jen směrem k cíli, opačně už ne?“ řekl Aloxander.
„Máš pravdu, tento systém je nejvíce rozšířen. Přesto ale existuje někdo, kdo používá jeho vyspělejší formu. Obousměrnou…“
„… Elfové,“ vysvětlil Thímiel.
„Ano, ti by ho dokázali využít ke krádeži, společně s tou rušičkou,“ řekl Gnornip.
„Ale jak nám tohle pomůže? Nijak nás to neočistí,“ řekl zklamaně Aloxander.
„Široko daleko ovšem není žádná elfská říše… co když to Elfové neudělali? Mohl to udělat kdokoliv, kdo tu technologii získal,“ napadlo Falthé.
„Ale kdo?“
„Heh…,“ usmála se Enna, která stále seděla na lavici opodál. „Mě admirál ze Starboltu přišel hned podezřelý. Hlavně to jak rychle nás posílal pryč.“
„Sakra!“ zaklel Aloxander a zaťal ruce v pěsti.
„Já jsem ti to hned říkala.“
„Admirál? Ten admirál z flotily Shadowhornského království?“ zeptal se Balak.
„Ano, přesně ten.“
„Takže teď už jen stačí přesvědčit místní úřady, aby šly po něm a nás propustily,“ dodala Falthé.
„To nepomůže. Pořád nemáme žádný jasný důkaz. Musíme se odsud dostat… Enno, co takhle nějaké teleportační kouzlo?“ zeptal se Aloxander.
„To nám teď nepomůže. Takovéhle kouzlo vyžaduje, abych viděla cílovou pozici. A jedinou cílovou pozici, kterou tu vidím, je prostor před celou. Skrz ty kovové dveře támhle se už nedostanu.“
„O ně bych se mohl postarat já,“ řekl Gnornip.
„Máme jinou možnost?“
„Nemáme. Enno, pusť se do toho,“ rozhodl Aloxander.
Enna se začala znovu soustředit a po pronesení potřebného zaklínadla se skupinka objevila před celou. Gnornip se hned vrhl ke dveřím a prozkoumával jejich zámek. Byl mechanický s elektronickými prvky. Mávl tedy na Balaka, aby přišel na pomoc.
Ještě než ale stačili něco udělat, dveře se samy od sebe otevřely. Za nimi stál velitel bezpečnosti s týmem strážců. Jakmile spatřil zajatce, mírný úsměv z jeho tváře byl ihned vystřídán zamračeným pohledem. Nemusel ani nic říkat, čtveřice hlídačů s puškami vtrhla dovnitř a namířila na uprchlíky.